?neeuQ íjatsyhc oC aneb Co chystají Queen?

Znáte seriál Fringe? Zvláštní otázka na začátek textu o Queen, že? Jedna z technologií v tomto seriálu ale skutečně existuje – a je jím okno, umožňující nahlédnout do paralelního vesmíru. I přes energetickou náročnost se podařilo získat z druhé strany tento rozhovor z loňského vydání NME:

Oslavy 10. výročí muzikálu We Will Rock You, který má za sebou více jak 4.000 představení, navštívila i skupina Queen. Během jejich nabitého programu se našla chvíle na tento krátký rozhovor.

Poslední doba je ve znamení oslav. Freddie oslavil pětašedesáté narozeniny v loňském roce, Brian je bude slavit letos, John oslavil šedesátku, váš muzikál se hraje už deset let a především - tou hlavní událostí je těžko uvěřitelných 40 let od vašeho založení. Jak vzpomínáte na čtyři dekády na hudební scéně?

14. květen 2012, Dominion Theatre

Freddie Mercury: Koho zajímá minulost, drahoušku?

Brian May: Je to pochopitelně krásné výročí, dočkat se ve zdraví tohoto jubilea. Zároveň to je ale velká zodpovědnost snažit se neustále těšit naše neuvěřitelné fanoušky.

John Deacon: Ano, je to skvělé, ale víte, občas je mi líto, že zanedbávám ženu Veronicu a našich osm dětí.

Roger Taylor: Půl osmé.

(May se nenápadně přitočí k usměvavému bubeníkovi a naznačí mu, ať si zesílí naslouchátka)

Co pro vás bylo za posledních dvacet let největším úspěchem? Kromě Johna Deacona jste se všichni věnovali i sólovým drahám a to nejenom studiovým albům. Jak hodnotíte tuto práci?

BM: Asi narážíte na můj devítidílný cyklus symfonických básní Milky Way. To byl neuvěřitelně obohacující, ale i dost náročný proces. S některými částmi jsem nemohl hnout i několik dlouhých měsíců…

FM: (se smíchem) Nejvíc mu dal zabrat Merkur…

RT: Chystám páté sólové album, ale letošní oslavy asi zase posunou jeho vydání.

A co Freddie? Vaše třetí sólové album Modena, natočené s Lucianem Pavarottim, nedosáhlo úspěchů předešlé Barcelony. Přesto chystáte další album duetů, tentokrát s jakýmsi „all-star“ obsazením.

FM: (mrkne okem) Chcete si zazpívat? Ale ne, vážně, snažím se drahoušku. Ale sejít se ve studiu se všemi těmi lidmi, je náročné. Všichni mají dost nabitý program. Jenom přemluvit Johna Lennona mi trvalo asi čtyři roky. Původní nápad, že bychom nazpívali společné trio s Paulem McCartneyem, zatím nevyšlo.

Paul a John nejsou jediní ex-Beatlové, se kterými spolupracujete, že?

FM: Ano, jednal jsem s Georgem Harrisonem a na desce by mě měl bubnovat Ringo Starr, což trochu rozzlobilo Rogera, ale už jsme si to vyříkali.

A co další spolupracovníci? Jak probíhá nahrávání s Elvisem?

FM: Queen a King, že nás to nenapadlo dřív, že? Ale to víte, Elvis už není nejmladší, nechce se mu moc lítat, takže jeho části budeme muset natočit v USA. Ale zpívá mu to pořád kurevsky dobře.

Ale zpět ke skupině Queen, jaké jsou vaše plány jako skupiny?

BM: No vidíte, to bude naše další výročí, protože právě pracujeme na naší dvacáté studiové desce. Po Innuendu v roce 1991 jsme se chvíli hledali, ale dost nás nakopnul náš moskevský koncert v roce 1993.

RT: To bylo až děsivé. Víte, byli jsme první západní rocková kapela, která kdy hrála na Rudém náměstí. Podle odhadů tam bylo na 600.000 diváků. To bylo ale úžasné, děsivá byla ta bezpečnostní opatření. Bylo to krátce po rozpadu SSSR, ale když nás hlídali vojáci, bylo to jako kdyby Sovětský svaz trval dál.

BM: Ano, když Roger zmiňuje tento koncert, dodám, že v příštím roce, tedy k dvacátému výročí, vyjde v remasterované verzi na CD, DVD, BD a chystáme i distribuci do kin.

A chystáte další velké turné, jako bylo to v roce 2002 k třicátému výročí?

FM: Na tohle jsem už starej, drahoušku.

BM: Turné k třicátému výročí jsme pojali skutečně možná až moc megalomansky. Bylo to něco jako Magic Tour na druhou, protože jsme procestovali nejen celou Evropu, ale i Ameriku a Japonsko. Jistě, další turné bude, ale rozhodně bude o mnoho komornější.

JD: Přemýšleli jsme o jakémsi návratu ke kořenům, víte, objet místa, kde jsme hrávali v našich začátcích, ale zatím je to ve fázi jednání.

Zdá se, že se vám stále daří – jste všude – v loňském roce jste vydali výběr Greatest Hits IV a plánuje se o vás i film. Můžete k tomu něco prozradit?

BM: Ano, film, ale víte, je to zase celé dost na dlouho. Mysleli jsme, že bychom si v něm zahráli i sami sebe, ale zdá se, že to nedopadne.

RT: (se smíchem) Počítačové triky ještě nejsou na takové úrovni, aby nás omladili...

FM: A přitom jsme stále neodolatelní, viď drahoušku?

RT: Takže nakonec budeme na filmu spolupracovat jako koproducenti a něco jako poradci, aby vše vypadalo co nejvěrohodněji.

FM: Chtěl jsem tomu chlápkovi, co mě bude hrát, půjčit nějaký moje starý kostýmy, ale on je tak obrovskej! Vůbec se do nich nevešel!

Takže se máme stále na co těšit. Neuvažujete přesto o odchodu do důchodu, jak to učinil třeba David Bowie?

FM: Ano, čas od času se zase začnou šířit zvěsti, že se rozpadneme, ale víte co? Zapomeňte na tyhle kecy, budeme spolu hrát, dokud nenatáhneme bačkory.

Hobit: Čeho jsem se dočkal

Po nedávném příspěvku, v němž jsem se ptal, co můžeme od Hobita očekávat, bylo nasnadě, že bych si měl odpovědět, čeho jsem se dočkal. Co ve stručnosti říci o první třetině Hobita s podtitulem Neočekávaná cesta? Ačkoliv nenastalo obdobné ohromení, jako v případě Společenstva prstenu, odcházel jsem z kina se dvěma podobnými pocity - film chci vidět přinejmenším ještě jednou (dvakrát, třikrát...), ale hlavně - jak mám sakra vydržet čekání do 12. 12. 2013, kdy bude mít premiéru Šmakova dračí spoušť?

Jak jsem se zde vyznával minule, jsem velký příznivec díla páně Tolkiena, stejně tak jako Jacksonovy zdařilé adaptace Pána prstenů. Bylo pro mě proto poměrně těžké hodit za hlavu desítky hodin strávených nad stránkami knih a další desítky hodin proseděné v kině nebo před obrazovkou a podívat se na Neočekávanou cestu nezaujatýma a čerstvýma očima. Navíc s přístupem Petera Jacksona to jde dost těžko. Kladl jsem si otázku, zda je možné vstoupit do téže Středozemě a hned v úvodu se Jackson snaží diváka přesvědčit, že to lze.

Úvod Společenstva prstenu

Je to jako stroj času - starý Bilbo sedí ve své pracovně obklopen mapami a sepisuje Červenou knihu Západní marky (tedy knihu Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky). Je den oslavy jeho 111. narozenin a synovec Frodo mu zvědavě nakukuje přes rameno. Poněkud popuzený Bilbo jej se slovy „Ještě to není hotové“ vyžene a vyšle ho přibít na vrátka ceduli „Vstup povolen jen za účelem oslavy“. Mladý Frodo odchází překvapit přijíždějícího čaroděje...

Úvod Neočekávané cesty

Jako bychom sledovali alternativní verzi úvodu Společenstva prstenu, přičemž Jackson se tímto úvodem obrací zejména na diváky rozšířené verze. Záběry na Bilba se zdají být věrnou rekonstrukcí toho, co jsme již jednou viděli, avšak tentokrát sledujeme trochu jinou pasáž. Bilbo s otázkou „kde začít“ píše: „V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit. Nebyla to žádná ošklivá, špinavá, vlhká díra...“

Při těchto slovech mi vytanula výtka na Jacksonovu snahu převést na plátno každou čárku a tečku knihy. Popravdě - tento dojem se během filmu párkrát vrátil, avšak je třeba dodat, že Jackson vždy přidá něco navíc. A tak se skrze Bilbovo vyprávění přeneseme do prologu, v němž proletíme městem Dol do Osamělé hory, Ereboru, v němž se nachází vpravdě opulentní trpasličí Království pod horou. Zde se Jackson vypravil do dodatků Pána prstenů (ale i jinam) a letmo nám představuje krále lesních elfů Thranduila (otce starého známého Legolase, který se má objevit ve třetím filmu). Přílet draka Šmaka je pojat spíše náznaky, respektive z draka toho za celý film uvidíme jen naprosté minimum. Odhalena je nám i příčina nenávisti trpaslíků vůči elfům.

Zpátky v Hobitíně starý Bilbo vzpomíná, jak jej jednoho dne navštívil čaroděj Gandalf, kterého po krátkém rozhovoru vydobrýtruje jako nějakého cesťáka s knoflíky. Gandalf se však nedá, vyryje mu na dveře runu a může začít neočekávaný dýchánek.

Pán prstenů to není, ale...

... ale vyčítat Hobitovi, že není Pán prstenů, je poněkud scestné. Jak jsem zde psal minule - již předlohy jsou podstatně rozdílné knihy vznikající v dosti rozdílných časových obdobích. Peter Jackson při realizaci filmů stál před dosti ošemetným problémem - adaptovat knihu, která se odehrává 60 let před pánem prstenů deset let po realizaci filmové trilogie. Očekávání byla proto mnohá a po prvním zhlédnutí musím konstatovat, že se čtveřici scenáristů podařilo s tímto problémem popasovat velmi dobře. Je zde sice zachována zábavnější atmosféra Hobita (takřka celou neočekávanou návštěvu trpaslíků ve Dně pytle jsem se smál), kterou však míchá s temnějšími tóny věcí budoucích. Trpaslíci se sice chovají v určitých chvílích jako banda nevycválaných individuí, která vyplení Bilbovi jeho spižírnu, aby se při následujícím obžerství předháněla v krkání, avšak po chvíli zvážní, aby si uvědomili pravou podstatu své návštěvy.

Trpaslíci, kam se podíváš...

Dvalin

Balin

Kili

Bofur

A propos - trpaslíci. Rozhodně se o nich nedá říct, že by to byla nějaká anonymní stafáž. Tedy ne o všech. Do Dna pytle vstupuje se slovy, „... k Vašim službám“, které následně variují při vstupu další trpaslíci, jako první plešatý hromotluk Dvalin. Následuje jej jeho starší bratr a nejstarší člen výpravy, Balin. Ten se stává chvilkami vypravěčem, který například zhruba po 45 minutách filmu přibližuje Thorinovu minulost po vyhnání z Ereboru. Kromě těchto bratrů se blíže seznámíme ještě s benjamínky výpravy, synovci Thorina Pavézy, Filim a zejména nejmladším Kilim. Tento, na trpasličí měřítka, mladíček (pouhých 77 let) si k Thorinově zlosti dělá nepatřičnou legraci a "neví nic o světě", podobně jako Bilbo, který má teprve zjistit, jaká nebezpečí leží před jejich výpravou. Velké sympatie získává Bofur, jehož James Nesbitt ztvárnil jako usměvavého trpaslíka, který snad jako jediný již od začátku nepochybuje o Bilbových kvalitách. Kromě nich si postačíme snad jen už všimnout poněkud jemnocitného Doriho či odhodlaného mladíka Oriho. Zbytek trpaslíků zůstává prozatím poměrně anonymním davem, který je možné rozlišit jen podle drobností - Oin je nahluchlý, Gloin připomíná svého syna Gimliho, Bombur je tlustý žrout... Někteří trpaslíci ve filmu ani nepromluví, ale jak trefně poznamenal Radomír D. Kokeš, je možné (nikoliv však nutné) očekávat, že v dalším filmu budeme seznámeni podobně jako zde s dalšími čtyřmi trpaslíky.

Thorin

Zcela nezapomenutelný a nezaměnitelný je vůdce výpravy, Thorin Pavéza, kterému Richard Armitage vtiskl takové charisma, že na jakékoliv reminiscence Aragorna zcela zapomenete. Vynikající volbou pak bylo obsazení Martina Freemana do role Bilba. Nejen, že je Freeman herecky mnohem vyzrálejší než Eliah Wood v roli Froda, ale jeho Bilbo není jen nadbytečným přívažkem celé výpravy, ale pomalu se rozvíjející hrdina. Ani ze Společenstva prstenu přenesený Radagast Hnědý nedopadl tak, jak naznačovaly některé kritiky - tedy jako jarjarbinksovská komická kreatura. Přestože jde o postavu poněkud potrhlou, podařilo se Sylvesteru McCoyovi na malém prostoru, který má ve filmu k dispozici, ztvárnit svébytnou postavu. Není jen žertovným uživatelem houbiček, ale prvním zvěstovatelem toho, že něco není v pořádku. Ostatně je to on, kdo jako první uvidí obrys Nekromanta a v souboji s Černokněžným králem Angmaru získá morgulskou dýku.

Vrcholem filmu jsou, při uvážení množství bojových scén, poněkud paradoxně Hádanky ve tmě. Ztracený Bilbo se snaží odztratit, v čemž mu má pomoci starý dobrý Glum - který je však de facto mladší a technicky mnohem lepší verzí sebe sama z Pána prstenů. A je třeba dodat, že Andy Serkis, v Hobitovi také režisér druhého štábu, těch pár minut na plátně využil měrou vrchovatou.

Přestože je v Neočekávané cestě několik humorných momentů, oprostil Jackson se svými spoluscenáristy film o většinu pohádkových přívlastků (nejvíc za hranu tak jde poznámka o vynálezu golfu) a posunul tak celý příběh notně směrem k fantasy. První Hobit rozhodně není rozverná pohádka, neboť se zde poměrně hojně utínají končetiny a hlavy a likvidují se skřeti, goblini... Navíc, jak jsem již vzpomněl, propojuje Neočekávanou cestu velmi dobře s Pánem prstenů prostřednictvím několika náznaků budoucích (temných) událostí. Naopak poněkud nadbytečně působí souboj skalních obrů, zde spíše kamenných transformerů. Nesedl mi ani hypertrofovaný albín Azog, vůdce morijských skřetů, který vypadá, jako by sem zabloudil z jiného filmu.

Dlouhé? Nezdálo se mi...

Častým terčem kritiky byla délka filmu, respektive už samotný nápad rozvést poměrně útlou knihu do filmové trilogie. Popravdě tato obava byla jistě na místě, ale poněkud nerozumím kalkulacím zahraničních kritiků. Takřka všichni píší o tříhodinovém filmu - film má (bez závěrečných titulků) 158 minut, tedy něco přes dvě a půl hodiny. Další výtka směřovala na úvod, neboť má trvat hodinu, než Bilbo vyrazí na cestu. Opět nevím, s jakou časomírou kritik pracoval - Bilbo vyráží zhruba v 38. minutě a do té doby film stihne odvyprávět úvod se starým Bilbem a příběh Ereboru, příchod Gandalfa a neočekávaný dýchánek včetně dvou písní (přičemž ta opravdu humorná část končí příchodem Thorina Pavézy v 25. minutě). Ostatně vynikající analýzu rytmu filmu obsahuje již zmíněný text Radomíra D. Kokeše.

Gandalf v Dol Guldur

Bylo-li rozdělení na tři filmy považováno za největší chybu a ve výsledku slabinu Hobita, je třeba po zhlédnutí první části říci, že se vyprávění nerozmělňuje tak, jak naznačovaly některé kritiky. Akce následuje akci, občas proloženou delší a klidnější pasáží - z nichž nejdelší je návštěva Roklinky a střetnutí Bílé rady. A aby snad Jackson rozehnal dohady o tom, že do filmu nacpal vše, co šlo, připravuje se na podzim 2013 (tedy do doby před premiérou druhého filmu) vydání rozšířené verze Neočekávané cesty. Zdá se vám to nemožné? Při pohled na trailer je patrné, že jsme neviděli vše - kde a jak získal Gandalf klíč? Pro zasvěcené stačí asi říci Thráin a Dol Guldur.

Z deště pod okap

Je název šesté kapitoly knižního Hobita a také závěrečná část filmu. Přestože se zdá nějakých 98 stran na 158 minut filmu málo, Jackson je využil velmi účelně. Ubral pohádkových prvků a posunul rétoriku předlohy směrem k fantasy. Logicky tak odpadlo oslovování čtenáře - tedy když je například popisována hobití vlastnost tiše a rychle zmizet, když se „hřmotně blíží taková velká neohrabaná osoba jako vy a já a dupe přitom jako stádo slonů...“. Pryč jsou také nepatřičné obraty vycházející z obecné mluvy a nehodící se do fikčního světa Středozemě. Bilbo tak už není perplex a v šoku nevydává vřísknutí jako hvizd lokomotivy vyjíždějící z tunelu. Trpaslíci už nejsou (jen) pošťuchujících se partičkou, ale spíše těmi zarputilými bojovnými Khazad.

To, že Jackson využívá dodatky z Pána prstenů, ale nejen je (pro inspiraci sáhl zjevně i do Silmarillionu a Nedokončených příběhů), nevnímám jako nějaký prohřešek, pro který by měla být Neočekávaná cesta označována přízvisky jako „Zásoby z Pána prstenů“, ale jako vynikající krok, který posouvá pohádkového Hobita k fantasy a propojuje jej se světem pozdějšího Pána prstenů. To se daří i díky hudbě Howarda Shorea, který umně využívá známých motivů Kraje, ale i trpasličích temných tónů, které upomínají na Khazad-dûm. Trochu rušivě a možná zbytečně působily momenty, kde Jackson cituje sám sebe - Gandalf v předsíni Dna pytle naráží na lustr, o něco později hrozivě roste do výšky, až jeho stín vyplní celou místnost (podobně jako se ve Společenstvu rozlítí kvůli Bilbově posedlosti Prstenem) a Bilbo v útěku před Glumem upadne po zádech na zem, z ruky mu vyklouzne Prsten, aby se mu následně navlékl na prst stejně, jako o šedesát let později Frodovi U Skákajícího poníka.

Přesto mě ale Peter Jackson přesvědčil, že i po deseti letech umí znovu příslovečně vstoupit do téže řeky, v tomto případě do stejné Středozemě. A stejně jako v lednu 2001 mi připravil dlouhých dvanáct měsíců čekání na to, jak to bude dál. Už aby byly za námi...

P.S.

Film jsem viděl v klasické 2D verzi a s klasickou rychlostí 24fps. Nemohu tak posoudit ani technologii HFR, která se má podle některých stát budoucností kinematografie (ostatně James Cameron slibuje svého natáčet Avatara 2 a 3 dokonce rychlostí 60 fps). Od 3D mě pak odradil fakt, že je film uváděn v dabované verzi. Ti, kteří se odhodlají toto překousnout, čekají hlasy Jana "Prima Cool" Dolanského (Bilbo Pytlík), Petra Pelzera (stejně jako v Pánovi prstenů Gandalf), Davida Suchařípy (Thorin Pavéza), Vojtěcha "vozíčkáře z Glee" Hájka (Fili), Michala Holána (Kili), Bohuslava Kalvy (Oin), Tomáše "Duffmana" Borůvky (Gloin), Tomáše Kargera (Dwalin), Oldřicha Vlacha (Balin), Vladimíra Kudly (Bifur), Libora Boučka (Bofur), Milana "Bartyho Skrka" Slepičky (Bombur / král Thror), Jiřího Hromady (Dori), Ladislava "Muldera" Cigánka (Nori), Radka Hoppeho (Ori), Vladimíra Brabce (opět jako starý Bilbo), Martina Zahálky (opět Glum), Jana Maxiána (znova Frodo), Simony Postlerové (Cate Blanchett dabovala přinejmenším v osmi dalších filmech a vrací se tak ke Galadriel), Vladislava Beneše (opět Elrond), Pavla Rímského, který podědil Sarumana po zesnulém Borisi Rösnerovi, Václava "Franka Burnse" Knopa (Radagast), Karla Gulta (král skřetů), Marcela Vašinky (trol Tom), Petra "Bodieho" Olivy (trol Berta) či Zdeňka "Optima Prime" Maryšky (trol Vilda).

Čtěte více:

Hobit: Co můžeme očekávat

Trojrozměrný Hobit

Hobit... a jedeme dál...

Návrat do Středozemě aneb Hobit se nám rýsuje

Jak jsem poznal Havla...

V době po úmrtí Václava Havla se média hemžila vzpomínkami a články, které se týkaly jeho osobnosti. Se stejnou pravidelností přibývaly i nenávistné komentáře. Oboje mi bylo zřejmé již v momentě, kdy mi kolega v práci přinesl tuto zprávu, kterou zaslechl z rádia během oběda. Na jedné straně se vyrojí desítky lidí, kteří budou mít potřebu přidat svoji vzpomínku na to, jak si "kdysi kdesi dali s Vaškem pivo" nebo jak měli možnost jej potkat na procházce tu či onde. Na straně druhé se vyrojí hordy bijců právdoláskařů a bolševické hyeny, které se nebudou tajit upřímnou radostí.

Moravské náměstí, Brno
Foto: Autor

Vše se splnilo a korunu tomu dodal megalomansky pojatý státní pohřeb, který jednu část společnosti namíchl, ale druhou naopak upřímně dojal. Ať patříte do prvního či druhého tábora, jedno je nutné uznat - vše bylo perfektně zorganizováno, což vzhledem k minimu času, zaslouží uznání. Letadla zahraničních delegací dosedala na ruzyňské letiště (dnes již Letiště Václava Havla), zatímco o dva dny před tím smuteční průvod s šestispřežím a rakví na lafetě kráčel směrem na Pražský hrad. Co na tom, že občas zazněl "neprotokolární" potlesk či zvonění klíči. K Václavu Havlovi, který vyznával (přinejmenším v 90. letech) poněkud ležérní styl to tak nějak patřilo. Do svatovítské katedrály dorazili všichni včas, aby byli účastni prvnímu státnímu pohřbu v těchto místech od roku 1875. I tato časová prodleva dělala z celé akce unikátní událost. "Zkušenost pro příště," zaznívalo z úst některých komentátorů a odborníků. Otázka je, bude-li nějaké příště, respektive stane-li se tak spontánně podporovanou akcí. Odpovězte si každý po svém.

Ačkoliv mě osobnost Václava Havla provázela svým způsobem většinou mého života, nikdy jsem se s ním osobně nesetkal. Poprvé jsem jeho jméno zaregistroval v listopadu 1989. Chodil jsem tehdy do druhé třídy a soudružka učitelka začala být trochu nervózní. Už jsem tu vzpomínal, že u nás doma se v té době začal malovat obývák. Práce na pár dní, řeknete si, jenomže dějiny tomu chtěly jinak. Z pár dní se stalo pár týdnů, neboť do práce vstoupila sametová revoluce a nebyl čas pokračovat. Namísto toho jsme sedávali u televize a sledovali události v Praze, ale i dalších městech. Když vystoupil z emigrace navrátivší se Jaroslav Hutka, aby zazpíval mj. Havlíčku, Havle, pobavilo mě to. Když se na veřejnosti začal objevovat ten nepříliš pohledný a ráčkující malý muž jménem Havel, začal jsem přemýšlet o svém příjmení. Stejně tak moje okolí. Kdykoliv při docházce ve škole zaznělo, třídou to zašumělo a všichni se na mě podívali. Dokonce i učitelka se z bázní musela zeptat, zda nejsme spřízněni s Václavem Havlem. Časem jsem si na to zvykl a s úsměvem dodával "Ano, jistě, je to můj vzdálený strýc".

Nastala doba euforie. Rodiče nás vybavovali trikolorami a plackami OF a my takto ozdobeni chodili do školy, aniž bychom chápali důvody, které vedou naše učitele bezmála k nepříčetnosti. Jméno Havel v té chvíli bylo všude. Nebylo divu, že táta dostal v práci balíček plakátů s nápisem Havel na hrad, které jsme pak po večerech společně s plakáty zástupců Občanského fóra vylepovali po Jablonci. Ačkoliv v té době jsme žili v relativní svobodě, mělo to stále ještě jistý nádech ilegální činnosti. Když se k nám jednoho večera přitočil lehce podroušený chodec, táta mě chránil tělem a nebylo zřejmé, na kterou "stranu" kolemjdoucí patří. "Co to tady děláte,"obořil se lihovým témbrem a koukl se přes naše ramena na výlohu pokrytou plakáty zástupců OF. „Šéfe, dejte mi jeden plagát, já ho pověsim ve fabrice,“ dodal a největší zájem měl o Petra Millera, kováře z ČKD, tedy "člověka z lidu", který se později stal prvním porevolučním ministrem práce a sociálních věcí.

Když jsem se po Vánocích vrátil do školy, byl už Václav Havel na hradě. Zanedlouho nahradil jeho portrét obrýleného Gustáva Husáka a nyní už paní učitelka za spolupráce pana ředitele obcházeli třídy a s hnědou lepící páskou v ruce nás instruovali, které pasáže v určitých učebnicích máme přelepit. Taková cenzura ve službách demokracie. Nastaly drobné změny - kromě oslovování se z paní učitelky stala ze dne na den pamětnice Tomáše Garrigua Masaryka a s pohnutím v hlase vzpomínala, jak jej zahlédla na projížďce na koni v Lánech. Měl jsem z toho radost, protože jsem nedlouho poté, na procházce z družinou, viděl Václava Havla na cestě do Jablonce. Nebyl sice na koni, ale ve voze, tuším své oblíbené značky Mercedes. Byla to středa 23. května 1990 a odpoledne jsem ho zahlédl na bývalém Rudém náměstí, kde promluvil k davům...

O tři roky později jsem nastoupil na víceleté gymnázium a situace s docházkou se opakovala. "Vy jste Havel?" zeptala se profesorka a pokynula hlavou k oficiálnímu portrétu na zdi. Když jsem začal časem vynikat ve slohu, ponoukal mě učitel s humorem, že bych měl následovat svého slavnějšího jmenovce. Zkrátka a dobře, jmenovat se Havel bylo docela zvláštní. Časem jsem si na tyto narážky zvykl a ony postupem let mizely. Po odchodu Václava Havla z funkce prezidenta skoro ustaly.

Až teprve nyní, po jeho úmrtí, jsem měl možnost opět zažít pár zvláštních momentů. Když jsem se v brněnské fakultní nemocnici domáhal receptu pro moji manželku a hlesl, že jsem Havel, jdoucí pro recept pro paní Havlovou, několik lidí z čekárny se po mně významně ohlédlo. Když jsem pak na brněnském Moravském náměstí zapaloval pozdě večer svíčku, přitočil se ke mně nějaký bezdomovec s otázku "Vy jste ho znal?" "Já jsem taky Havel," odpověděl jsem. "A nemáte nějaký drobný, pane Havel?" dodal obligátně. Nemohl jsem říci ne.

Náměstí Svobody, Brno
Foto: Autor

S Václavem Havlem odešel člověk, díky kterému jsem byl hrdý na to, že jsem Čech. Zároveň odešel člověk, který mě někdy až dojímal svojí plachostí a svým zvláštním, nesmělým úsměvem. Myslím si, že by mu všechny ty akce okolo jeho úmrtí a snahy přejmenovávat vše po něm, přišly poněkud přehnané (Někdo mi poslal vtip zhruba tohoto znění: "- Prosím vás, jak se dostanu na náměstí Václava Havla? - No, to musíte metrem na stanici Václava Havla, pak vystoupíte, přejdete Třídu Václava Havla, dáte se doprava skrz park Václava Havla, za muzeem Václava Havla odbočíte doprava a jak uvidíte Divadlo Václava Havla, dáte se první doprava. A tam je náměstí Václava Havla.") Na Facebooku jsem během smutečního obřadu napsal: "... někde z výšky to sleduje Václav Havel, zase spokojeně pokuřuje cigaretu s Jiřím Dienstbierem, popíjí pivo s Ivanem Magorem Jirousem a směje se nám tím svým typickým plachým úsměvem..." a kolega to lehce neuctivě, ale dost možná trefně okomentoval: "Podle mě koukaj na hokej".