Čtvrtý koncert na minišňůře Queen s hostujícím vokalistou Adamem Lambertem proběhl ve středu večer v londýnském Hammersmith. Přesvědčil Lambert tentokrát i ty nejzatvrzelejší odpůrce, že Brian May nesáhl vedle?
Stejně jako v případě předešlých dvou koncertů jsou ti, co nebyli u toho, odkázáni na možnosti internetu. A tak je tu další kompilace nahrávek z publika, která v různé kvalitě, mapuje 135 minut dlouhý koncert, na jehož playlistu došlo jen k drobné kosmetické úpravě.
A ještě musím na úvod poznamenat pár problémů - nahrávky z prvního koncertu v Londýně jsou opět zaznamenány z publika a ani jejich kvalita není většinou bůh ví jaká. Druhý problém vidím ve vzrůstající averzi vůči tomu, co Adam Lambert předvádí s Queen na pódiu. Snažil jsem se být vstřícný, trpělivý a neustále jsem si ho různě vnitřně omlouval, ale poté, co jsem slyšel předešlé tři koncerty několikrát, začal pohár mé trpělivosti povážlivě dosahovat svého okraje. Nejen, že Lambert často neumí frázovat (respektive frázuje, ale zhruba takto) a trefovat se do not, ale zbytečně to pak dohání afektovaným řvaním. Také jeho mluvené vložky nepatří k nejinteligentnějším a hlavně - je to možná hoch pohledný, ale to byl proboha třeba i Zbyněk Drda. Jenomže oběma chybí to, co dělá hvězdu hvězdou - charisma rockové hvězdy. Nemůžu si pomoci, ale podmalovanýma očima, výraznými kostýmy a rádobyexpresivním pódiovým přednesem (čti: tři kroky doprava, zavrť zadkem, čtyři kroky doleva, podívej se úkosem na toho blonďáka v první řadě, dva kroky k Mayovy a vrť se do toho, co si myslíš že je rytmus...) jej zkrátka nenahradí. Jistě, je to součást jeho image, jeho teatrality, ale ta se ve většině případů zcela rozchází s hudbou Queen. A to je poměrně podstatný problém. Ale třeba mě na čtvrtém koncertu překvapí...
 |
| www.queenonline.com |
A ještě musím na úvod poznamenat pár problémů - nahrávky z prvního koncertu v Londýně jsou opět zaznamenány z publika a ani jejich kvalita není většinou bůh ví jaká. Druhý problém vidím ve vzrůstající averzi vůči tomu, co Adam Lambert předvádí s Queen na pódiu. Snažil jsem se být vstřícný, trpělivý a neustále jsem si ho různě vnitřně omlouval, ale poté, co jsem slyšel předešlé tři koncerty několikrát, začal pohár mé trpělivosti povážlivě dosahovat svého okraje. Nejen, že Lambert často neumí frázovat (respektive frázuje, ale zhruba takto) a trefovat se do not, ale zbytečně to pak dohání afektovaným řvaním. Také jeho mluvené vložky nepatří k nejinteligentnějším a hlavně - je to možná hoch pohledný, ale to byl proboha třeba i Zbyněk Drda. Jenomže oběma chybí to, co dělá hvězdu hvězdou - charisma rockové hvězdy. Nemůžu si pomoci, ale podmalovanýma očima, výraznými kostýmy a rádobyexpresivním pódiovým přednesem (čti: tři kroky doprava, zavrť zadkem, čtyři kroky doleva, podívej se úkosem na toho blonďáka v první řadě, dva kroky k Mayovy a vrť se do toho, co si myslíš že je rytmus...) jej zkrátka nenahradí. Jistě, je to součást jeho image, jeho teatrality, ale ta se ve většině případů zcela rozchází s hudbou Queen. A to je poměrně podstatný problém. Ale třeba mě na čtvrtém koncertu překvapí...
Pódium zahalené oponou se po intru Flash zvedá a na pódiu jsou již všichni připraveni, aby rozjeli úvodní Seven Seas Of Rhye - z dosud jediného záznamu je patrné jen jedno - a to, že diváci byli na začátku natěšeni. Ani následná Keep Yourself Alive není k nalezení v lepší, než zvukově velmi nekvalitní nebo torzální verzi. Docela by mě zajímalo, co si mysleli dva odcházející muži v první verzi (třeba to byli jen pořadatelé, ale třeba to taky byli fanoušci, kterým stačilo pár minut a řekli si, že tohle slyšet a vidět opravdu nemusí...). A tak první reprodukovatelnou částí je až rychlá verze We Will Rock You, v níž si Lambert zkusí zaimprovizovat, ale nedopadne to nejlépe (a zase tam je vidět hlava kohosi odcházejícího...?)
A před následující Fat Bottomed Girls následuje Lambertovo hecování publika (Máme zu někoho s pořádnou prdelí? Někdo s tlustým zadkem v publiku...?) doprovozené již typickým šťouráním se v uchu a upravování odposlechu. V úvodu skladby se ale zdá, že na čtvrtý pokus se Lambertovi podařilo začít zpívat v tu pravou chvíli. A v podobně nadějném duchu se nese i celá skladba, až na její závěr, kde pro změnu zní více než podivně Mayova kytara.
V Don’t Stop Me Now to dokonce vypadá, že Lambert tolik nezávodí s kapelou a daří se mu stíhat. Obrazově lepší (leč zvukově slabšíú záznam naleznete zde). Přesto je jeho projev jakoby nejistý - ať už úsporností pohybů, neustálým upravováním odposlechu nebo cupitáním z mola zpět na pódium (což u někoho, kdo pár vteřin před tím zpívá "I am a sex machine ready to reload", vypadá poněkud komicky).
V následujících minutách přichází k mikrofonu Roger Taylor, aby zkusili duet Under Pressure. Ten na předešlých koncertech nepatřil k právě vydařeným skladbám. Duet by měl být přeci jen o tom, že dva zpěváci zpívají spolu a ne proti sobě. V Londýně k nějakým zásadním zádrhelům tohoto druhu nedošlo, jen jsem měl v jedné chvilce pocit, že Taylor snad naznačuje Lambertovi, kdy má začít zpívat.
Nahrávku z publika najdete zde a kousek i zde.I Want It All ukázala zase dvě věci - Adam Lambert prostě není rocker, který by takový vál zvládl uzpívat a tak místy řve, jinde si pomáhá gesty, které nepůsobí příliš sebevědomě. Oproti tomu Brian May dokazuje, že lapsy na předešlém koncertu jsou minulostí a Rudý speciál zaplní Hammersmith zvukem, o kterém lze psát vědecké studie...
Další nahrávky jsou zde a zde.Kdyby Adam Lambert vystoupil jako jeden z mnoha hostujících vokalistů s písní Who Wants To Live Forever, nejen, že bych se na něj nezlobil, ale měl by můj nehynoucí obdiv, neboť v této skladbě, která mu sedne, prokazuje kvality svého hlasu. A navíc se asi již definitivně zbavil potřeby v závěru protrhávat ušní bubínky a musím proto dodat, klobouk dolů.
Další nahrávky jsou třeba tady, tady a nebo tady.A přichází chvíle pro staré pány a odpůrce Adama Lamberta - ten odchází a na pódium na místo něj vstupuje Roger Taylor, aby zazpíval A Kind Of Magic. A jako vždy, magicky. A člověk se začíná těšit, že snad letos konečně dotáhne do zdárného konce svojí pátou sólovou desku, na kterou čekáme už 14 let. Zábavně pak působí, když během Mayova sóla přechází Roger s tamburínou (klasickým to doplňkem, který má zakrýt to, že v danou chvíli nemá člověk na pódiu co na práci) k bicím a pomáhá Rufusovi údery do činelů.
Další druhy magie jsou zde nebo zde.
Druhým Taylorovým příspěvkem je These Are Days Of Our Lives. Skladba, v níž se vzpomíná na dávné časy. A na projekční stěně se objevují výjevy z historie kapely, které následuje vždy bouřlivý potlesk. Ano, možná je to už trošku kýč, ale proč nezavzpomínat...
Another days of our lives here and here.A nastává chvíle pro Briana Maye, který se uvede slovy "Víte, teď jsme jezdili po východní Evropě... a já se většinou snažím říct něco v jejich řeči a doufám, že vytvořím důvěrnější atmosféru. A je to trochu zvláštní porozumět těm slovům, co říkám... Ale objevil jsem, že ať přijedete kamkoliv...a můžete použít jedno slovo, a to je na zdrovje! Takže prosím... NA ZDROVJE!" - ...na zdrovje... - "Tak to bylo fakt zatraceně zoufalý... NA ZDROVJE!... To bylo mnohem lepší. A teď můžete vyrazit kamkoliv..." A následuje první sloka The Show Must Go On v "unplugged" verzi a za sborového zpěvu celého sálu. Proč byla tato píseň přesunuta a nezpívá ji Lambert se však nikde nedozvíme. "Ano, show must go on! A chtěl bych moc moc poděkovat, protože kdyby nebylo úžasného Adama Lamberta, nikdo z nás by tu nebyl... A teď si zazpíváme, O.K.? A tentokrát pro Freddieho." Následuje obligátní Love Of My Life včetně závěrečného duetu s Freddiem.
Obě písně i s úvodem jsou zde, další verze (s duetem ve výborném úhlu) pak zde.Na pódiu se přidává i Roger, aby s Brianem zazpíval ‘39. Včetně závěrečného (v tomto případě poněkud krkolomného) vtípku.
Další space country je zde nebo zde.Basová kytara neomylně ohlásí další skladbu - Dragon Attack. Na pódium se vrací Adam Lambert v červené kožešině, aby vdech zase život Mayově skladbě z roku 1980. Opět mi poněkud vadí, že místy řve, ale ve skladbě dostane i prostor Neil Fairclough a jeho čím dál tím zajímavější sólo na basovou kytaru. A po ní opět otec a syn Taylorové a jejich sólo na bicí. Sólovou pasáž uzavírá již tradičně Brian May a jeho kytara (z tohoto sóla jsem však zatím našel jen dva fragmety zde a zde).
Další verze najdete například zde, zde, zde nebo zde.Intro skladby I Want To Break Free uvádí jeden z nejúspěšnějších popových hitů skupiny Queen. Lambertovo podání je opět docela slušné, jen opět poněkud vadí to jeho zpropadené vibrato.
Další nahrávky jsou zde, zde, zde a s následující skladbou i zde.Velmi solidní je i jeho verze Another One Bites The Dust, kterou přiznaně oblibuje a do níž si i na předešlých koncertech vkládá vokální improvizace, které mají zapojit publikum - což se mu v tomto případě poměrně daří.
Další verze pak zde, zde nebo zde.A zpět a albu The Works, pro níž Roger Taylor napsal hitovku Radio Ga Ga, kterou Lambert ozpíval opět na boso. Nehledám v tom nic hlubšího, pouze konstatuji. Jeho provedení tentokrát potěší a nakonec rozbouří celé publikum.
Další nahrávky zde a zde.
Na začátku Somebody To Love mě napadá jedna věc, proč mi taky možná Lambert na pódiu vadí. On je totiž pouze zpěvák, nijak jinak se na průběhu večera nepodílí - nehraje na klavír a jak ukáže následující skladba, tak ani na kytaru. Mnohem víc připomíná muzikálového zpěváka, který se tu posadí, tu udělá nějakou pózu... Nechci říct, že by to dělat musel, ale osobně by mě jej to víc včlenilo do kapely, z níž spíše zbytečně vyčnívá - věkem, zjevem a zpěvem - který se hodí pro trochu jiný žánr. Ale to už se opakuji. Jeho Somebody To Love není špatné, když zpívá svým normálním hlasem. Nevadí mi ani jeho přechody do hlavového rejstříku - dokonce si myslím, že jeho falzet zní velmi dobře. Dokud se nezačne snažit na něj tlačit a nepřechází spíš v bohapustý řev. Pardon, ale tak to slyším já...
Další verze jsou zde a zde, kousek také zde a společně s následující Crazy Little Thing Called Love i zde.A po představovačce kapely je čas na Crazy Little Thing Called Love, která patří mezi skladby, které Lambertovi na předešlých koncertech sedly a ani londýnský koncert není výjimkou. Navíc to vypadá, že Lambert ožil a začal se o něco víc pohybovat. Škoda jen, že pár skladeb před koncem.
Další nahrávky rockabilly jsou zde, zde a zde.Na začátku byla Bohemian Rhapsody - tedy na začátku americké talentové soutěže, díky níž se Lambert zviditelnil a dostal se do ní právě zpěvem této nedostižné skladby Freddieho Mercuryho. A její první půlce dělá Lambert čest. A jeho "Dámy a pánové, pan Freddie Mercury," je milým úvodem záběrů Mercuryho z Wembley 1986. Operní pasáž ze záznamu zpívá za doprovodu pyrotechnických efektů celá aréna. A nakonec přichází hardrocková pasáž, která mě konečně baví. Těžko říct, zda je to zlepšujícím se zpěvem, světelnou show a nebo možná i tím, že Lambert přichází v poněkud "civilnějším" a ke zbytku kapely více pasujícím oblečení.
Další BohRap je zde, zde a kousek i zde.A po krátké přestávce je tu již klasický přídavek trojicí skladeb Tie Your Mother Down, We Will Rock You a We Are The Champions. Hned v té první odpadá autorovi jeden problém - jak poznamenali někteří fanoušci - Brian May se neumí k mikrofonu postavit "rockově" - to není díky mikroportu potřeba a může se tak s kytarou lépe pohybovat. Naschvál vkládám video přímo z publika, aby bylo ještě patrnější, že Hammersmith skýtá v podstatě velmi intimní prostředí.
Další nahrávky tutajtak, támhle nebo onde. A kousek ještě tuhle.
A poslední dva kousky - takřka nerozdělitelná dvojka sportovních hymen We Will Rock You a We Are The Champions, by byla jistě skvělá, kdyby druhou sloku WWRY nezačal Lambert zpívat úplně mimo. Ale stane se, že? On za to přeci nemůže, to bude... ehm... odposlechy... nebo krátkým spojením dvou drátů, při němž dochází k takzvanému zkratu? Nebo chtěl jít prostě o trochu dřív domů? Nevím... A WATCh je pak už dovršením večera, kdy zpívají i ti největší škarohlídi a je vlastně už celkem jedno, kdo a jak jim předzpívává. A nakonec přichází i ze záznamu God Save The Queen, v rockové úpravě Briana Maye z roku 1975, která se stala klasickým závěrem koncertů Queen. A během ní klanění, objímání a potom je konec...
Samostatné We Will Rock You je pak zde a zde; We Are The Champions pak zde a zde. Obě skladby natočené jinou rukou pak zde.
Co říci závěrem? V době, kdy tento text dopisuji, se bude pomalu chýlit k závěru již pátý a předposlední koncert spojení Queen s Adamem Lambertem. Já jsem však tímto patrně dovršil svojí snahu o to, přijít této aktivitě skutečně na chuť. Na záznamy z dalších dvou vystoupení se jistě podívám, ale nenastane-li skutečně nějaká zásadní změna či překvapení (například nečekaný host), ponechám to raději bez komentáře. Přesto přese všechno, co zde bylo řečeno, Adam Lambert dokázal, že když chce, tak to jde - a jde to koncert od koncertu o kousíček lépe. Ale třeba je to také tím, že jsem si na jeho projev již zvykl. Stále tam jsou znát chyby, někdy zbytečně řve a hlas se mu klepe a navíc je také poměrně zvláštní, že na začátku koncertu je jakoby toporný, a až teprve s dalšími skladbami se dostává do "tempa". Přestože si jedna má část myslí, že by nebylo špatné angažovat Lamberta jen jako jednoho z vokalistů - pro skladby které mu sednou, druhá má část si tak v duchu říká, že na tom prvním londýnském koncertě nebylo nic až tak strašně tragického, aby bylo na místě jej celý zatratit. A hlavně - show díky Lambertovi pokračuje (i když asi ne tak, jak by se všem líbilo) a o to nakonec jde. Ale ještě dvakrát a pak prosím dost, ano pánové?
