neděle 6. února 2011

Nesmrtelný mandarín s malýma očima

Přesně před 106 lety spatřil světlo světa Jan Werich. Rád bych na něj vzpomenul následujícím textem, který vznikl na jaře 2005, jako závěrečná esej ke kurzu Osvobozené divadlo. Laskavý čtenář promine, že předkládám text jen s minimálními úpravami.
Foto: www.ceskatelevize.cz
„Bylo, nebylo. Ale spíš bylo, než nebylo.“ Těmito slovy, na nichž se je pronášející herec autorsky podílel, začíná film Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. Řeč je o Janu Werichovi, velikánovi 20. století, jemuž v mládí přezdívali pro jeho nápadně malé oči Číňan. Jiří Voskovec o něm později řekl: „Od našeho prvního setkání podstatně vyrostl, z Číňana do mandarína, jen oči zůstaly stejně malé. Odvažuji se tvrdit, že jsou to nejmenší oči světa, do kterých se nejvíc vejde.“ A skutečně, kromě pověstného moudrého humoru, divadla, písňových textů, pohádek, povídek, úvah a čeho já vím ještě, se do nich vešel i film. A právě o něm budou následující řádky, na kterých se pokusím alespoň ve stručnosti nastínit, čtenář nechť odpustí ono klišé, nesmrtelný odkaz herce, scénáristy a textaře Jana Wericha. Odkaz, který přečkal svého původce a přežil až dodnes.

Curriculum vitae aneb Bylo, nebylo…

Tak tedy bylo, nebylo… 6. února 1905 se českou kotlinou, tehdy ještě částí Rakouska-Uherska, rozlehl křik právě narozeného Jana Wericha. Na obecné škole se v sedmi letech poprvé setkal se stejně starým Jiřím Voskovcem, se kterým později, po dalších třinácti letech, vytvořil legendární divadelní představení Vest Pocket Revue (a v němž ztvárnili hlavní role ještě pod pseudonymy J.W. Rich a Petr Dolan). Právě jejich zásluhou se zprvu volná instituce Osvobozené divadlo stala stálým a profesionálním divadlem. Duo Voskovec a Werich doplnil další neodmyslitelný člen Osvobozeného divadla, zprvu kapelník a později výhradní hudební skladatel, Jaroslav Ježek. Jejich zpočátku spíše dadaistická dramatická tvorba se postupem času začala zostřovat a satira, která zaznívala z jejich úst, byla mnohdy velmi rázná. Nebylo tedy divu, že trio zvolilo odchod z republiky, nad níž se již vznášel mrak nacismu.
Jiří Voskovec, Jaroslav Ježek a Jan Werich
Po válce se vrátili již jen dva, protože Jaroslav Ježek zemřel v roce 1942. Pokusili se obnovit Osvobozené divadlo, leč bez úspěchu. V revolučním roce 1948 se autorské duo rozdělilo, když dva měsíce po únorových událostech odešel Jiří Voskovec definitivně z republiky. Jan Werich zůstal sám, ale i přesto a také navzdory ne vždy nejvlídnějším postojům vyšších kruhů k jeho osobě, vytvořil několik kreací na stříbrném plátně a později i televizní obrazovce. V letech 1950 – 1952 vedl Divadlo v Karlíně a v letech 1955 – 1962 Divadlo satiry, později známé jako Divadlo ABC. V 60. letech se kvůli postupující rakovině hrtanu obával pouštět do větších projektů a ironicky varoval tvůrce, aby neriskovali, že se nemusí dožít konce natáčení.
Vztah režimu k Werichově osobě se pohyboval po jakési sinusoidě a v souladu s textem písně Život je jen náhoda „jednou jsi dole, jednou nahoře“ ho střídavě miloval a zavrhoval. Přesto (a možná i právě proto) se stal živoucí legendou, člověkem, který i po své smrti zanechal stopu v uměleckém životě. Jan Werich zemřel 31. října 1980 v Československu a jeho alter ego, Jiří Voskovec, ho přežil o necelý rok (zemřel na zástavu srdce 1. července 1981).

Fascinace stříbrným plátnem

Při prvním nezaujatém pohledu na dvojici Voskovec a Werich se nemůže nevybavit jiná slavná dvojice – Stan Laurel a Oliver Hardy. Jeden hubený, druhý zavalitější (či jak dvojici V+W  popisoval sám Werich – „jeden tlustej a druhej hezkej“) . Ten první spíše plachý, druhý energický. Lze mluvit i o jisté generační spřízněnosti.[1] Tyto podobnosti tu sice jsou, ale sami Voskovec s Werichem, jakkoliv fascinováni němou groteskou, tíhli spíše k Charlie Chaplinovi.i[2] Na jejich humoru (a tom filmovém obzvlášť) byl však patrný vliv z obou (a patrně i více) stran. Sám Jan Werich navštěvoval v mládí kino Illusion, jehož spolumajitelem byl jeho strýc, pan Kopecký, a hltal tam jeden film za druhým. Později, v roce 1937, vyšel v časopise Kinorevue rozhovor, v němž se ke své vášni společně doznali: „Milujeme velmi upřímně film. Měli jsme jej rádi mnohem dříve než divadlo a to, co jsme začli na divadle kdysi dělat, naučili jsme se jen a jen z filmu. Naše chlapecká léta byla ve znamení heroické epochy amerického němého filmu a nikdy nezapomeneme být vděčni jeho krásám za školu, kterou nám poskytl“.

Léta meziválečná

K prvnímu seznámení mezi pány V+W a filmem došlo již v revolučním roce 1930. Ten rok sice nedošlo k žádnému pamětihodnému převratu, ale velkou změnou byla nastupující dominance zvukového filmu.[3] Oba odcestovali do Paříže, aby tam v pobočce amerického studia Paramount (známé pod názvem studio Gaumont) natočili jako konferenciéři česky mluvené výstupy, jenž spojovaly jednotlivé části estrády Paramount revue. Společně s Jaroslavem Gradwohlem zazpívali také píseň Tři strážníci. Natáčením filmu byli natolik nadšeni, že se rozhodli další dílo zfilmovat již ve své produkci.
Pudr a benzin
Foto: www.terryhoponozky.cz
V létě 1931 odcestoval herecký ansámbl do Paříže, aby tam v pronajatých ateliérech Gaumont roztočil film Pudr a benzin. Režie se ujal divadelní režisér Jindřich Honzl a natáčení pokračovalo s vypůjčenou zvukovou aparaturou v exteriérech okolo Prahy a na Turnovsku. Prostý příběh řidiče Čedoku (V.) a nepříliš schopného dopravního strážníka (W.) se stal jakýmsi tmelem pojícím nejlepší divadelní výstupy předešlých let. Vznikl tak dějově poněkud plytký, dokumentárně však velmi hodnotný, film. Divácký úspěch byl po premiéře v lednu 1932 obrovský, což podnítilo jejich chuť filmovat dál.

Ještě téhož roku (v říjnu) měl premiéru snímek s výhružným názvem Peníze nebo život. Natáčelo se již ve vinohradských ateliérech a pod režijní taktovkou Jindřicha Honzla vznikl již ucelenější filmový útvar. Dva bývalí spolužáci, Tonda (W.) a Pepík (V.), se při honbě za ukradeným náhrdelníkem dostávají do různých nesnází. Trio V+W+Honzl i zde zapracovává do děje některé divadelní výstupy.

V listopadu 1934 měl v kinech premiéru film Miroslava Cikána U nás v Kocourkově, v němž se Jan Werich poprvé objevil jako sólista, protože Jiří Voskovec byl v té době na vojně. Příběh je tématicky spřízněn s Gogolovým Revizorem. Trestanec na útěku využije zmatku v městečku, které čeká příjezd slavného rodáka, a díky své vychytralosti se zanedlouho dostává až na post starosty.

plakát z r. 1966
Foto: www.terryhoponozky.cz
Třetí společný film V+W byl režijně zaštítěn Martinem Fričem (tehdy vystupujícím pod poameričtěným jménem Mac), což se zpětně projevilo jako dobrý tah. Hej rup! byl totiž konečně filmem se vším všudy. Scénář sepsaný formací Formen (tedy four men - čtyři muži – Voskovec, Werich, Frič a Wasserman) sice zachovával ráz specifického humoru, od víceméně volného sletu scének však postoupil k celistvému a soudržnému ději. Nezaměstnaný Filip (V.) a bývalý továrník Simonides (W.) založí mlékařské družstvo a směle tak konkurují velkoprúmyslníkovi Worstovi. Vznikl snímek mnoha kritiky považovaný za nejlepší dílo ze spolupráce V+W.

Nastala doba krize a útlaku. Díky ostřejší satiře se stupňoval i nátlak na Osvobozené divadlo, které naposledy hrálo 17. července 1935 revue Panoptikum a poté bylo uzavřeno. V+W se přemístili na Václavské náměstí a v miniaturním sále Rokoka začali hrát pod názvem Spoutané divadlo. Premiéra nové hry Balada z hadrů se odehrála 28. listopadu 1935 a stalo se něco, co nikdo nečekal. Hra nejen že překonala dosavadní rekord v počtu repríz (dosud vedla Vest Pocket Revue s 208, Balada jich dosáhla 245), ale umožnila tím i návrat do původních prostor a obnovení Osvobozeného divadla, které následně uvedlo další čtyři hry. V jedné z nich, hře Rub a líc, vedou ústřední postavy dvou kamelotů nezapomenutelný dialog nad ručním granátem firmy německé zbrojovky Krupp-Essen o tom, že jde patrně o konzervu s kroupami. Nezapomenutelnou zejména proto, že hru půl roku po její premiéře převedlo kvarteto Formen (tentokrát ve složení V+W+F+Karel Steklý) do filmového scénáře a Martin Frič zfilmoval jako Svět patří nám. Film ťal do dobové situace ještě hlouběji než hra a podpořil tak protinacistické nálady. Ve hře Pěst na oko (premiéra 8.4.1938) zazněla slavná píseň David a Goliáš, jejíž význam byl v té chvíli jasný. Germánský Goliáš se však již rozprostíral po Evropě a atmosféra začala být více než hustá. Národní noviny začaly ke konci roku 1938 štvát proti Osvobozenému divadlu a pánům Werichovi a Voskovcovi, kterého označovaly vlastním jménem Wachsmann, čímž podporovaly antisemitské nálady. Dne 10. listopadu 1938 byla Osvobozenému divadlu sebrána koncese definitivně.[4]

Léta válečná

V těchto temných poměrech pobýval na našem území americký dokumentarista Herbert Kline a natáčel dlouhometrážní dokument o Československu ohroženém nacisty. Vystoupili v něm i V+W vedoucí politický dialog před karikaturou mapy Evropy, dílem to Adolfa Hoffmeistera, který ji vytvořil pro hru Těžká Barbora. Film byl na poslední chvíli zachráněn před nacisty a po sestříhání Alexandrem Hackenschmiedem, výtečným českým kameramanem, uveden pod názvem Krize.

Werich ani Voskovec netušili, že na gestapáckém seznamu osob k zajištění defilují v první dvacítce.[5] 
I přesto vytušili, že pro ně není již v naší zemi bezpečno, a tak koncem roku 1938 odlétá Voskovec a 9. ledna 1939 ho následuje Werich s Ježkem. Pobyli v Paříži a 20. ledna dorazili do New Yorku, kde po půl roce ovládli angličtinu natolik, že v ní začali uvádět své hry. Narazili však na nepochopení a vrátili se tedy zpět k češtině a hráli pro krajany.

Jejich spolupráce začala být stále vzácnější. Jaroslav Ježek zemřel 1. ledna 1942 a humor dua V+W chápal v zahraničí jen málokdo. Jejich poslední filmovou spoluprací se tak stal 
Příběh létající pevnosti z roku 1943. Dialogy přeložené Jiřím Voskovcem namluvil Jan Werich, přičemž v dramatickém dialogu přes komunikační systém napodoboval několik hlasů. Tento snímek byl po válce, byť jen nakrátko, uveden i u nás.

Léta „svobody“

Ilustrace: autor, 2003
Psal se 9. říjen 1945 a na pražské letiště přiletěl Jan Werich. Jiří Voskovec ho následoval a nastala krátká poválečná spolupráce. Nejprve je hostilo Realistické divadlo, později otevřeli ve Vodičkově ulici Divadlo V+W. Znovu nastudovali některé své staré hry a uvedli i nové, jako byla adaptace amerického muzikálu Divotvorný hrnec.[6] To vše však již byla pověstná labutí píseň těchto tvůrců jako dvojice. Jiří Voskovec odešel do exilu a na Jana Wericha čekala dlouhá léta zacházení, které si tento člověk jistě nezasloužil.

Roku 1946 započala jeho občasná spolupráce s Jiřím Trnkou, když propůjčil svůj hlas animovanému filmu Dárek. Poválečnou hereckou premiéru absolvoval roku 1949 v poněkud kuriózním sovětském dvoudílném filmu Pád Berlína, kde ztvárnil roli nacistického generála Göringa.

V roce 1951 opět spolupracoval s Trnkou, tentokrát na filmu O zlaté rybce, přičemž kromě námětu se podílel na filmu opět svým hlasem. V té době však již nosil v hlavě nápad na celovečerní film, který se opíral o golemovskou legendu a hru Osvobozeného divadla z roku 1931. Tak vznikl na Barrandově v roce 1951 velkolepý dvojfilm Císařův pekař Pekařův císař. Režisér Martin Frič natočil kostýmně i scenáristicky vydařený a dodnes pravidelně reprízovaný snímek, který se však stal předmětem sporu v jinak nerozlučném přátelství s Jiřím Voskovcem. Ten nebyl jako emigrant uveden v titulcích a možná za to byl i rád, protože se k tomuto snímku s lehce budovatelským podtextem[7] vyjádřil v dopisu Viktoru Fischlovi takto: „Jsem rád, že jsem ten film neviděl – asi by se mi bylo udělalo nanic“. Brzy se však vše mezi oběma přáteli, kteří se nadále snažili udržovat písemný styk, na nějž přivykli v dobách Voskovcových studií ve francouzském Dijonu, urovnalo a film slavil velký úspěch. Zvláštní je uvědomit si, jak si Werich poradil se ztrátou hereckého partnera – zde ho supluje on sám, protože ve filmu ztvárňuje jak roli starého a poněkud bláznivého císaře, tak i pekaře Matěje, který je shodou okolností považován za zázrakem omládlého panovníka.
V roce 1953 spolupracoval s Martinem Fričem a Otakarem Kirschnerem na scénáři k filmu Tajemství krve, kde si doktora Jánského zahrál tehdy velmi populární Vladimír Ráž.
Foto: www.terryhoponozky.cz
Úspěch Pyšné princezny Bořivoje Zemana (1952) zarazil nejen její tvůrce, ale i barrandovské činovníky, a tak znovu sáhli k literární předloze Boženy Němcové. Z pohádky Sůl nad zlato začal scénárista Pyšné princezny Oldřich Kautský za přispění Bořivoje Zemana vytvářet umírněnou a poetickou pohádku, která humorem příliš neoplývala. Krále měl ztvárnit František Smolík a po Pyšné princezně směli autoři rozprostřít křídla své fantazie ještě více. Maruška by tak nalezla útočiště v kouzelné sluji plné kutajících permoníků. Práci na scénáři však zasáhl právě úspěch filmu Císařův pekař – Pekařův císař. Snaha o skloubení obou úspěchů v jednu spolupráci vyústila nejprve v obsazení Jana Wericha a následně i přepracování scénáře samotným Werichem a Jiřím Brdečkou. S podobným týmem jako při Pyšné princezně pak roku 1953 vznikla komediální pohádka Byl jednou jeden král. Notoricky známý příběh o králi, jenž vyžene svoji nejmladší, leč nejupřímnější a nejčistší dceru, aby pak skrze otcovský strach znovu nabyl své bývalé moudrosti. Film je také vzácný unikátní a jedinou spoluprací s rovnocenným partnerem, kterým se Werichovi stal tehdy již zlomený a notně nemocný Vlasta Burian. Werich, vědom si křivdy vůči králi komiků, kterého společně s Voskovcem z nedostatku informací zostouzeli v zahraničním rozhlasovém vysílání, se o Buriana staral a kdykoliv na něm viděl únavu, dal přerušit natáčení a odvezl ho třeba na ryby. V tomto filmu se na plátně také poprvé a žel bohu naposledy sešli tři členové Divadla satiry Miloš Kopecký, Lubomír Lipský a Miroslav Horníček.

Herecky to byla spolupráce jediná, jejich hlasy se však ještě téhož roku střetly ve filmu Jiřího Trnky Dva mrazíci, kde v geniálním hlasovém koncertu sehráli role ješitného Modronosky (J.W.) a nešikovného a líného trouby Rudonosky.

Léta nouze

Od té doby to šlo s filmografií Jana Wericha příslovečně od deseti k pěti. Jako herec se na plátně povětšinou jen mihl a současnému divákovi zůstává až rozum stát, jak mohla být tato sopka nápadů, tento vulkán člověčenství a humoru tak bezohledně přehlížen. V roce 1954 se mihl komediálním snímkem Jana Kadára a Elmara Klose Hudba z Marsu, kde „ztvárnil“ roličku spíše komparzní – jednoho z diváků, který svým upřímným veselím ruší okolí.
Zatímco jeho tvář byla divákům upírána, hlasem začal obšťastňovat mnohé v trojdílném loutkovém snímku Osudy dobrého vojáka Švejka (1954).[8] Jeho specifický a nezaměnitelný projev byl později také vydán na zvukových nosičích.[9]
Plakát z r. 1959
Foto: www.terryhoponozky.cz
Komentářem pak opatřil také filmy Oldřicha Lipského Vzorný kinematograf Haška Jaroslava (1955), který humorně mapoval počátky kinematografie u nás. Nezapomenutelným je pak Werichů (opět jen hlasový) výkon v celovečerním animovaném filmu Eduarda Hofmana Stvoření světa (1957), kde v obrázcích francouzského karikaturisty Jeana Effela ožívají biblické výjevy v poněkud humorném nadhledu. S Hofmanem spolupracoval Werich ještě na krátkém loutkovém filmu Bajka kompromisní (1959), kde byl však podepsán jen jako autor písně. Stejně tak (+ námět) byl z jeho hlavy text písně k (opět krátkému a opět loutkovému) filmu Tragedie vodníkova J. Kábrta (1958).

Léta televizní

V 60. letech se začaly uvolňovat poměry, nastupovala nová vlna a i pro Wericha, ač stiženého nastupujícími zdravotními problémy, z nichž rakovina hrtanu byla jen špičkou ledovce, nastalo lepší období. Již v roce 1961 se objevil v (byť jen v malé) roli námořního kapitána ve filmu Karla Zemana Baron Prášil. Partnerem mu zde byla titulní postava ztvárněná kolegou a de facto podřízeným z Divadla satiry Milošem Kopeckým.
Foto: www.terryhoponozky.cz
Jak již bylo řečeno – v této době se sám Werich zdráhal přijímat role v rozsáhlejších projektech, a tak, až na jednu výjimku (o níž bude ještě řeč), se jeho doménou stala televize. A právě v ní ztvárnil v průběhu let 1961 – 1967 několik nezapomenutelných rolí ve filmech, k nimž si sám upravil celkem šest povídek a textů. Zatímco v padesátých letech mu byl partnerem Miroslav Horníček, s nímž se později ne právě v nejlepším rozešel,[10] v těchto filmových snímcích mu sekundovalo herců hned několik a je třeba říci, že vždy výborně.
V roce 1961 se ve filmu Medvěd pod režií Martina Friče potkal jakožto bouřlivák s půvabnou vdovou v podání Stelly Zázvorkové a její kouzlo ho začalo měnit.
V hodinovém Kočáru nejsvětější svátosti mu byla partnerkou velká přítelkyně z Divadla ABC Jaroslava Adamová v roli místokrálovy (W.) milenky.
O rok později mu v půlhodinové komedii podle A.P. Čechova Slzy, které svět nevidí byli spoluhráči Vlastimil Brodský, Bohuš Záhorský, Jiřina Šejbalová a Jiří Sovák.
Uspořená libra
Foto: www.ceskatelevize.cz
Se dvěma z nich – Vlastimilem Brodským a Jiřím Sovákem se setkal o rok později v nezapomenutelné Uspořené libře, kde poštovní úřednici hrála jeho dcera Jana Werichová a obsazení ještě doplňovala Stella Zázvorková.
Právě jeho dcera byla autorkou televizního filmu Drahý zesnulý (1964), kde si její otec zahrál dědečka a jeho dceru Stella Zázvorková.
S Jiřím Sovákem se sešel ještě jednou, a to v televizním snímku Vojtěcha Jasného Magnetické vlny léčí z roku 1965.
Posledním počinem z této „série“ byl Král a žena z roku 1967, kde Jan Werich v roli krále Jindřicha VIII. vede spor se svou ženou Kateřinou Paarovou v podání okouzlující Jany Brejchové.
V tomtéž roce se mihl jako „strážce pečeti“ v devátém díle televizního seriálu Klapzubova jedenáctka.
Foto: www.terryhoponozky.cz
V této dekádě se Werich objevil i v celovečerním filmu a ne ledajakém. Mnoha cenami ověnčený Až přijde kocour nesl Werichovy autorské stopy spoluscenáristy (resp. podíl na dialozích) a sám v tomto filmu, který umně balancuje mezi poetickou pohádkou a satirou, ztvárnil hned dvě role – pana Olivu, který vše sleduje ze své věže a tajemného kouzelníka. Jeho kocour dokáže pohledem zabarvit lidi podle jejich charakteru, což v městečku vyvolá velký rozruch a paniku.[11]

Léta normalizační

Při natáčení Kocoura se Werich zhroutil kvůli těžkému srdečnímu selhání. Byl mu voperován kardiostimulátor, ale i tak se jeho zdravotní stav zhoršoval. Ozařování sice zastavilo rakovinu, ale spálilo také živou tkáň a Werich tak nemohl odkašlávat a polykat. Následkem toho se u něj rozvinula bronchitida a rozedma plic. Navíc přišel srpen 1968, který byl dalším předělem v jeho tvorbě. V šedivých 70. letech se tak Werich objevoval již jen sporadicky a na nahrávkách z této doby je jeho zdravotní stav patrný.[12]
Foto: www.semanovice.cz
Na plátně se pak Jan Werich objevil jen třikrát a to v cyklu o panu Tau, jmenovitě ve filmech Pan Tau a ClaudieHledá se pan Tau a Pan Tau a cesta kolem světa.[13] Postava bohatého pana Wioly se tak stala poslední filmovou rolí Jana Wericha a je již pouhým odrazem bývalé slávy a vitality. Jan Werich údajně tyto role přijal jako jakousi záruku, aby na něj diváci nezapomněli.
14. dubna 1980 umírá jeho celoživotní láska a od 1.7.1929 zákonitá manželka Zdenička. Byla to poslední kapka, kterou Jan Werich již neunesl. Umírá 31. října téhož roku a nedožívá se tak naštěstí smrti své dcery Jany, která zemřela 9. května 1981. Z celé rodiny tak zůstala jen vnučka Jana Wericha, Fanča (*1968), kterou však rodinná tragédie poznamenala patrně natolik, že o svém dědečkovi dosud nepromluvila.

In memoriam

Chtělo by se trochu kýčovitě napsat: „Werich je mrtev, ať žije Werich!“ a ono by to skutečně poměrně dobře uvozovalo téma této kapitoly. Jan Werich se stal díky svým povídkám, pohádkám a nahrávkám nesmrtelný. Již v roce 1981 uvedla Dagmar Doubková animovaný film Královna Koloběžka První, který doprovázel nezaměnitelný hlas. Stejně tak tomu bylo i v případě Františka Nebojsy a Lakomé Barky. V roce 1986 byly zasazeny do filmu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války I. – IX. Stanislava Látala i tři původní kapitoly Jiřího Trnky z roku 1954.
V roce 1986 zfilmoval Oldřich Lipský podle pohádky Jana Wericha a scénáře Zdeňka Svěráka laskavou pohádku Tři veteráni, která se dodnes těší při každoroční televizní repríze velké sledovanosti.[14]
Píseň Tmavomodrý svět dala název výpravnému filmu Jana Svěráka a v tomto snímku z prostředí českých letců ve službách RAF také několikrát zazní (společně s další písní tria V+W+J Svítá).
V roce 2002 vzniká na popud třicetiletého Aurela Klimta celovečerní animovaný film Fimfárum Jana Wericha, který kromě spojení původních filmů Lakomá BarkaAž opadá listí z dubu (díky „popřevratové“ době vzniku tak spatřil světlo světa až takto) a Splněného snu Vlasty Pospíšilové doplňuje pětici o Filmfárum a Frantu Nebojsu Aurela Klimta.[15] Celé pásmo pak propojují hrané vsuvky vypravěče v podání hlasově nečekaně podobného Oty Jiráka (zabíraného od krku dolů).
V roce 2006 bylo uvedeno pokračování Fimfárum 2 tvůrců Vlasty Pospíšilové, Břetislava Pojara, Jana Baleje a Aurela Klimta, obsahující pohádky Tři sestry a jeden prsten (V.P.), Paleček (B.P.), Moře, strýčku, proč je slané? (J.B.) a Tři hrbáči z Damašku (A.K.). 10. února 2011 pak bude mít premiéru Fimfárum – Do třetice všeho dobrého 3D  v režii Vlasty Pospíšilové, Kristiny Dufkové a Davida Súkupa a s pohádkami Jak na Šumavě obři vyhynuliO kloboučku s pérkem sojčím aneb Král měl syny a Rozum a Štěstí.

Něco jako epilog

Jan Werich - tvůrce, který byl mnohdy trnem v oku režimu (a to jak tomu nacistickému, tak později i komunistickému). Člověk, který za 75 let svého života pobavil mnohé diváky, čtenáře a posluchače a díky mnoha záznamovým médiím to dělá dál i po své smrti. Díky Fimfáru z druhé kapsy se tak příběhy a hlas Jana Wericha i po 101 letech po jeho narození a 26 let po jeho smrti najdou cestu na filmové plátno a budou mít možnost oslovit další a další generace diváků.
Jan Werich - nejprve rozverný širokoplecí dandy, později zmoudřelý vousáč a naposledy moudrý mandarín s úsměvem klauna.



Filmografie
  • 1930 - Paramount revue (Paramount On Parade, r. Dorothy Arzner, Otto Browner, Edmund Gouldig, Victor Heerman, Edwin Knopf, Rowland V. Lee, Ernst Lubich, Lothar Mendes, Victor Schlertzinger) – konferenciér
  • 1931 - Pudr a benzin (r. Jindřich Honzl) - námět , scénář, text písně, role (strážník), zpěv
  • 1932 - Peníze nebo život (r. Jindřich Honzl) - námět , scénář, role (Tonda), text písně, zpěv
  • 1934 - U nás v Kocourkově (r. Miroslav Cikán) - role (Ferdinand Kaplan) , text písně, zpěv
    •  Hej rup! (r. Mac Frič) - námět , scénář, role (Jakub Simonides), text písně, zpěv
  • 1936 - Golem (r. Julien Duvivier, ČSR/Francie) – námět, scénář
  • 1937 - Svět patří nám (r. Martin Frič) - námět (pod pseudonymem Formen) , role (kamelot), text písně, zpěv
  • 1938 - Crisis (Krize, r- Herbert Kline) - dokument
  • 1943 - Příběh létající pevnosti (Memphis Bellše, r. William Wyler) – komentář
  • 1949 - Pád Berlína (Padenija Berlina, r. Michail Čiaureli) – role (Hermann Görring)
  • 1951 - Císařův pekař (r. Martin Frič) - námět , scénář, role (Rudolf II. / pekař Matěj), hudba, text, zpěv (píseň Ten umí to a ten zase tohle)
    • Pekařův císař (r. Martin Frič) - námět , scénář, role, hudba, text, zpěv (píseň Ten umí to a ten zase tohle)
    •  O zlaté rybce (r. Jiří Trnka, kreslený) – námět, hlas
  • 1953 - Krejčovská povídka (r. Jindřich Puš) – text písně (Konšelská)
    •  Tajemství krve (r. Martin Frič) – scénář
  • 1954 - Byl jednou jeden král (r. Bořivoj Zeman) – námět, scénář (dialogy) , role (král Já I.)
    •  Dva mrazíci (r. Jiří Trnka, loutkový) – hlas
    •  Osudy dobrého vojáka Švejka I. – III. (r. Jiří Trnka, loutkový) – hlas
  • 1955 - Vzorný kinematograf Haška Jaroslava (r. Oldřich Lipský) – komentář
    •  Hudba z Marsu (r. Oldřich Lipský) - role (muž v publiku)
    •  Psohlavci (r. Martin Frič) - (rychtář z Pocínovic)
  • 1957 - Silvestr 1957 (TV, 12 min) – role
    •  Stvoření světa (r. Eduard Hofman) – hlas
  • 1958 - Tragédie vodníkova (r. J. Kábrt, kreslený) – námět, spoluautor písně
  • 1959 - Bajka kompromisní (r. Eduard Hofman, loutkový) – spoluautor písně
  • 1961 - Baron Prášil (r. Karel Zeman) – role (kapitán)
    •  Medvěd (r. Martin Frič, TV) - role
    •  Italienisches Capriccio (r. Glauco Pellegrini, NDR) - role (Don Marzio)
  • 1962 - Slzy, které svět nevidí (r. Martin Frič, TV) - role (podplukovník)
  • 1963 - Až přijde kocour (r. Vojtěch Jasný) - scénář (spolupráce na dialozích), role (Oliva / kouzelník)
    • Uspořená libra (r. Jan Roháč, Vladimír Sviitáček; TV) - spolupráce (úprava povídky), scénář, role (Sam)
    • Kočár nejsvětější svátosti (r. František Filip, TV) – scénář, role (místokrál)
  • 1964 - Drahý zesnulý (r. František Filip, TV) – scénář, role (dědeček)
    • Šest otázek pro Jana Wericha (r. Dušan Hanák, film FAMU)
  • 1965 - Magnetické vlny léčí (r. Vojtěch jasný, TV) - role
  • 1967 - Klapzubova jedenáctka (1967) (r. Eduard Hofman, TV) - role (9 díl - strážce pečeti)
  • 1967 - Král a žena (r. Evald Schorm, TV) - spolupráce (překlad a úprava), role (Jindřich VIII.)
  • 1967 - La Vingt-cinquieme heure (r. Henri Verneuil, Francie/Itálie/Yugoslávie) – seržant Constantin
  • 1968 - Co tomu říkáte, pane Werichu (r. Jan Stach, Antonín Vomáčka; TV) – dokument (účinkuje)
  • 1968 - Jednoslabičný příběh (r. Petr Poš, animovaný) – námět, hlas
  • 1968 - Assignment K (r. Val Guest, UK) – Dr. Spiegler
  • 1970 - Pan Tau a Claudie (r. Jindřich Polák) - role (Wiola)
  • 1970 - Muž, který rozdával smích (r. Vladimír Sís, biografický dokument)
  • 1972 - Hledá se pan Tau (r. Jindřich Polák) - role (Wiola)
  • 1972 - Pan Tau a cesta kolem světa (r. Jindřich Polák) - role (Wiola)
  • 1981 - Královna Koloběžka První (r. Dagmar Doubková, animovaný) – námět, hlas
  • 1983 - František Nebojsa (r. Vladimír Merta, kreslený) – námět, hlas
  • 1986 - Lakomá Barka (r. Vlasta Pospíšilová, loutkový) – námět, hlas
  • 1986 – Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války I. – IX. (r. Stanislav Látal, Jiří Trnka) – hlas
  • 1987 - Tři veteráni (r. Oldřich Lipský) - námět (pohádka z knihy Filmfárum)
  • 1991 - Až opadá listí z dubu (r. Vlasta Pospíšilová, loutkový) – námět, hlas (do distribuce až jako součást filmu Fimfárum Jana Wericha)
  • 2000 - Splněný sen (r. Vlasta Pospíšilová, loutkový) – námět, hlas
  • 2001 - Fimfárum (r. Aurel Klimt, loutkový) – námět, hlas
  • 2001 - Tmavomodrý svět (r. Jan Svěrák) - text písně (Tmavomodrý svět, Svítá)
  • 2002 - Fimfárum Jana Wericha (r. Vlasta Pospíšilová, Aurel Klimt) - námět (kniha Fimfárum), komentář - FimfárumLakomá BarkaAž opadá listí z dubuSplněný senFranta Nebojsa
  • 2005 - Tři strážníci (r. R. Denemarková, A. Kisil, TV) – dokument - účinkuje
  • 2006 - Fimfárum 2 (r. Vlasta Pospíšilová, Břetislav Pojar, Jan Balej. Aurel Klimt) – námět, komentář - Tři sestry a jeden prstenPalečekMoře, strýčku, proč je slané?Tři hrbáči z Damašku
  • 2011 - Fimfárum – Do třetice všeho dobrého 3D (r. Vlasta Pospíšilová, Kristina Dufková, David Súkup) – námět, kometář - Jak na Šumavě obři vyhynuliO kloboučku s pérkem sojčím aneb Král měl tři synyRozum a Štěstí

Použitá literatura 
  • (kolektiv autorů)(1995): Kronika filmu. Praha: Fortuna Print & Cinema, s. 96, 112, 139, 247, 341, 354, 671.
  • BERNARD, Jan; FRÝDLOVÁ, Pavla (1988): Malý labyrint filmu. Praha: Albatros, s. 74-93, 510 s.
  • BŘEZINA, Václav (1997): Lexikon českého filmu. Praha: Cinema & Knižní klub, 550 s. 
  • HÁBOVÁ, Milada; VYSEKALOVÁ, Jitka (1981): Československá kinematografie. Praha: Československý filmový ústav. 115 s. 
  • HAVEL, V.M. (1995): Mé vzpomínky. Praha: Lidové noviny, 493 s. 
  • HOFFMAN, Tomáš (1996): Jan Werich. Cinema, č. 2/58, s. 56-59. 
  • JACHNIN, Boris (1989): Charles Chaplin. Praha: Československý filmový ústav, 50 s. 
  • JACHNIN, Boris (1990): Jan Werich. Praha: Československý filmový ústav, 40 s. 
  • JANOUŠEK, Jiří (1986): Rozhovory s Janem Werichem. Praha: Mladá Fronta, 264 s. 
  • KOVAŘÍKOVÁ, Blanka (2005): Werichova láska Zdena. Vlasta, 31, roč. 59, s. 42-43. 
  • LEDERER, Jiří (1990): Když se řekne Werich a když se řekne Voskovec. Praha: Orbis, 246 s. 
  • NEČADA, Petr (2005): Příběh V+W – Byl jsi můj nejlepší mužském na světě. Magazín DNES č. 5 (3.2.) 
  • PELC, Jaromír (1982): Zpráva o Osvobozeném divadle. Praha: Práce, 216 s. 
  • POLENSKÁ, Radka (2002): Fimfárum Jana Wericha. Cinema, č. 12/140, s. 56-58. 
  • POLENSKÁ, Radka (2002): Vlasta Pospíšilová (rozhovor). Cinema, č. 12/140, s. 59. 
  • POLENSKÁ, Radka (2002): Aurel Klimt: „Člověška potěší, když jeho film žije“ (rozhovor). Cinema, č. 12/140, s. 60-61. 
  • PROKOPOVÁ, Alena (2005): Legenda – Jiří Voskovec. Cinema, č. 6/170, s. 88-94. 
  • SUCHÝ, Ondřej (2004): Tajnosti v životě Jana Wericha. MF Dnes, 1.4.2004, s. B8. 
  • TAUSSIG, Pavel (1998): Veselohry století. Praha: Cinemax, s. 7-15, 22, 26… 64, 65, 79, 120 s. 
  • TAUSSIG, Pavel (2001): České filmové nebe. Praha: Brána, 202-205, 224 s. 
  • WERICH, Jan (1995): Když už člověk jednou je. Praha: Littera Bohemica, 120 s. 
  • WERICH, Jan; BĚLÍKOVÁ, Marie (ed.) (1990): Listování. Úryvky z korespondence a článků. Praha: Československý spisovatel, 280 s.
Prameny


Poznámky
[1] Stan Laurel (vl. Jménem Arthur Stanley Jefferson) se narodil 19. června 1890 a Oliver (Norwell) Hardy 18. ledna 1892.
[2] Charles Spencer Chaplin se narodil 19. dubna 1889.
[3] Za počátek zvukového filmu se sice považuje rok 1927, ale do roku 1930 (přesněji na 24.10.1930) připadá premiéra prvního stoprocentně českého a stoprocentně zvukového filmu C. a K. polní maršálek (r. Karel Lamač).
[4] Snad nejucelenější připomínka Osvobozeného divadla je sedmidílná audio edice Ultraphonu vydaná v letech 1994 – 1995, která na ploše celkem 7 hodin 40 minut mapuje rozhlasové nahrávky písní a dialogů V+W hrou Vest Pocket Revue počínaje po Pěst na oko konče a zahrnuje i všechny čtyři filmy.
[5] „Po válce mi jeden člověk řekl, že prý v seznamech gestapa, které se uchovaly, jsme byli na čtrnáctém a patnáctém místě…“ (Janoušek, 1986: 113)
[6] V roce 1988 a později roku 1993 v reedici vydal Ultraphon audiozáznam rozhlasového zpracování z 23. února 1951 s Janem Werichem v roli vodníka Čochtana. V roce 1995 následoval nosič Divadlo V+W, kde lze slyšet jedny z posledních dialogů Voskovce a Wericha z obnovené hry Pěst na oko (dialog Patentní obr nahrán 1.7.1947).
[7] Filmy o stopáži 86 a 69 minut byly později samotným režisérem sestříhány do jednoho snímku o délce 112 minut a v této odideologizované verzi byl uváděn v cizině a v 60. letech i u nás.
[8] Všechny tři filmy se v roce 1986 staly součástí filmu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, který je doplnil o dalších šest pětadvacetiminutových epizod.
[9] V režii ing. Josefa Cincibuse bylo v letech 1967-1968 natočeno celkem 17 LP desek (alespoň tolik jich má autor ve své sbírce), kde kromě Jana Wericha hostovali i takoví herci jako Jiřina Šejbalová, František Filipovský a Vlasta Burian.
[10] Partnerství dvou „nových“ klaunů kteří kralovali Divadlu ABC trval šest let, ale v šedesátých letech ochladl. Ondřej Suchý vzpomíná v seriálu pro MF Dnes (1.4.2004) v díle Tajnosti v životě Jana Wericha na jejich vztah. Když se Wericha na Horníčka zeptal, „… přirovnal (Werich) Horníčka ironicky k vševědoucím čínským mudrcům – s tím rozdílem, že když on dostane nějakou otázku, narostou mu sice prý ty půlmetrové nehty a zkříží ruce na prsou, ale jeho odpověď je velký, košatý, nádherný – nic.“ Po Werichově smrti nebyla Horníčkovi ani poslána pozvánka do přednostních míst ve smuteční síni. O pár řádek výše píše Suchý o Horníčkově postoji – on sám se „… v roce 1989 v magazínu Svět divadla rozepsal o některých rozepřích, které s Werichem měl, o jeho náladovosti, neukázněnosti a vůbec problematičnosti spolupráce s ním.“
[11] Film Až přijde kocour byl v druhé půli roku 2005 vydán na DVD v původním širokoúhlém formátu 2,35:1.
[12] Panton vydal v roce 1971 dvojici LP desek rozprávění Jana a Jany Werichových Táto povídej (Začátky
osvobozeného divadla, O Jaroslavu Ježkovi, Voskovec a Werich v Americe)
 a Supraphon v roce 1977 nahrávky Národní umělec Jan Werich, což je záznam pohádek čtených Janem Werichem v letech 1960-1962 (Král měl tři syny, Úsporná pohádka, Lakomá Barka, Splněný sen, Královna Koloběžka, Až opadá listí z dubu, František Nebojsa, O rybáři a jeho ženě, O orlech a hovniválech, Rozum a štěstí) – v r. 1990 vydáno jako reedice na MC. Český rozhlas pak v Edici Padesátníku vydal unikátní záznam Jan Werich a Semafor, což je nahrávka vzniklá 1. října 1966 v Lucerně, na níž se sešli Jan Werich, Miroslav Horníček, Jiří Suchý a Jiří Šlitr.
[13] Filmová verze vznikla spojením vždy tří částí původního televizního seriálu, který byl natočen v česko-německo-rakouské koprodukci.
[14] V roli trpaslíků se zde objevili Miloš Kopecký a Lubomír Lipský, bývalí členové Divadla satiry, později známého jako Divadla ABC.
[15] Radka Polenská napsala v podtitulu recenze trefně „Pět pohádek-nepohádek jednoho pábitele pohledem dvou režisérů, z rukou dvou výtvarníků a s muzikou pěti skladatelů vznikalo během 15 let.

10 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Třetí strážník je Jaroslav Gradwohl

Luděk H. Havel řekl(a)...

Díky za opravu a omlouvám se za chybu, již byla opravena.

Anonymní řekl(a)...

"...na Jana Wericha čekala dlouhá léta zacházení, které si tento člověk jistě nezasloužil."

Jaké asi zacházení byste si pro něj představoval? Mohl byste jmenovat nějakého jiného našeho umělce (či neumělce), kterému se dostalo lepšího zacházení?

Nebo snad byste mu přál takového zacházení, jaké se dostalo Voskovcovi v Americe? Ten se tam od rána do večera nezastavil, musel brát všelijaké sračky (jeho výraz), neměl státem placenou vilu na nejlepším místě Prahy, neměl vilu na venkově, každý rok nové auto vybraných značek, nemohl si dovolit psát hry, knihy (tak jak si celý život přál, neb musel hrát ty sračky), nemohl jet na týdny chytat ryby jen pro vyvolené, nemohl mít styky s vládními veličinami, a nemohl si poručit, aby vláda za něj zaplatila 25.000 dol. za soukromou nemocnici (jako Werich v r. 1968 v NY, když se tam roznemoh), a nemohl si dovolit tolik nemocí a operací jako Werich, léčených nejlepšími našimi doktory, nemohl ... (stačí mi Váš blog?)

Anonymní řekl(a)...

"...Císařův pekař a Pekařův císař .., který se však stal předmětem sporu v jinak nerozlučném přátelství s Jiřím Voskovcem. Ten nebyl jako emigrant uveden v titulcích ...

Voskovec se podílel na tom filmu?

Anonymní řekl(a)...

"V revolučním roce 1948 se autorské duo rozdělilo, když čtyři měsíce po únorových událostech odešel Jiří Voskovec definitivně z republiky"

Voskovec odešel v dubnu 1948

Anonymní řekl(a)...

" Jaroslav Ježek zemřel 1.ledna 1943"

Ve skutečnosti to bylo 1942

Anonymní řekl(a)...

!Od té doby to šlo s filmografií Jana Wericha příslovečně od deseti k pěti. Jako herec se na plátně povětšinou jen mihl a současnému divákovi zůstává až rozum stát, jak mohla být tato sopka nápadů, tento vulkán člověčenství a humoru tak bezohledně přehlížen."

Jestli ta doba je myšlena po Dvou mrazících, jak vyplývá z vašeho textu, tak toho nebylo málo. To je vidět i vašeho výčtu dole těch filmů. A bylo toho jistě víc, pan Werich jistě nepracoval 24hodin 7 dní v týdnu...

Anonymní řekl(a)...

"jeho celoživotní láska a od 1.7.1929 zákonitá manželka Zdenička."

Jen ta druhá polovina vašeho tvrzení je správná (za datum neručím). Proč musíme dělat naše legendy ještě lepší nejen v těch jejich uměleckých oborech, ale i v těch lidských? Proč překrucovat obrazy lidí? Pak se divme, že se překrucují dějiny...

Luděk H. Havel řekl(a)...

Drahý(á) anonyme.

Budu reagovat stručně: „...na Jana Wericha čekala dlouhá léta zacházení, které si tento člověk jistě nezasloužil“

- Celý text je pochopitelně dosti zkratkovitý a neklade si za cíl nějaké zevrubné shrnutí Werichova života – tímto nepříliš dobře zvoleným obratem jsem narážel na fakt, že Jan Werich sice pracoval (zejména jako ředitel Divadla satiry, později Divadla ABC), ale film mu neposkytoval příliš rolí, v nichž by mohl naplno rozvinout svůj talent. Sám k tomu řekl „Specialista je člověk, který nedělá nic jiného, kdežto já dělám většinou něco jiného“ (Literární noviny, 24. 2. 1962)

- Jiří Voskovec se na filmu "Císařův pekař a Pekařův císař“ logicky nepodílel, ale scénář filmu vycházel ze hry W+V „Golem“, který uvádělo Osvobozené divadlo od r. 1931

- Jiří Voskovec odešel z ČSR v dubnu 1948 (opraveno)

- Jaroslav Ježek zemřel 1. ledna 1942 (opraveno)

- „… s filmografií Jana Wericha od deseti k pěti...“ – rolí po „Dvou mrazících“ bylo skutečně málo – často z plátna zazníval jeho hlas (Osudy dobrého vojáka Švejka, Vzorný kinematograf Haška Jaroslava, Stvoření světa) a nebo šlo o malé a ještě menší role - Hudba z Marsu, Psohlavci, Baron Prášil… Jistě na to měl i vliv jeho zdravotní stav a fakt, že se kvůli němu věnoval jiným aktivitám – zejména literární tvorbu a televizi (výjimku tvoří např. film Až přijde kocour, při němž Werich varoval Vojtěcha Jasného, že by se nemusel dožít konce natáčení.

- Ad Zdenička – Ano, Werich nebyl výjimečný a jeho nemanželský vztah (vztahy) leckdy trvaly i několik let. Žádný jej ale nedovedl odvést od Zdeny Houskové.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den, na Vašich stránkách jsem nikde nenalezla Váš kontakt. Obsah blogu se mi velice líbí a chtěla jsem Vás
kontaktovat ohledně nabídky spolupráce s jedním z největších českých internetových knihkupectví. Pokud to bude jen trochu možné, napište mi, prosím, na pavlina@megaknihy.cz. Do předmětu uveďte adresu Vašeho blogu. Těším se na spolupráci, Pavlína Veselá