Sobota 7. července 2012. Pro polské fanoušky skupiny Queen jistě památný den. Do jednoho z měst, které ještě před pár dny hostilo UEFA Euro 2012, tedy do Vratislavy (či chcete-li Wroclawi) zavítali Queen a Adam Lambert. Šlo o zcela první návštěvu kapely v Polsku. Jak tedy vypadal třetí koncert s Adamem Lambertem?
 |
| Brian May, Adam Lambert a Roger Taylor www.queen online.com |
Stejně jako v případě moskevského koncertu se i v tomto případě musí člověk, který nebyl u toho, spokojit s nahrávkami z publika. Nevím jak si to vysvětlit, ale třeba si to jen polští fanoušci chtěli jednoduše užít a ne po dvě hodiny hledět do kamery - prozatím lze na YouTube nalézt mnohem méně záznamů, než v případě Moskvy. První ochutnávka byla natočena ještě den před koncertem, během zvukové zkoušky:
 |
| www.brianmay.com |
Že by Fat Bottomed Girls dopadly na třetí pokus konečně uspokojivě? Nevím proč, ale už jeho hecování v začátku mi přijde rádoby drsňácky-rockerské, ale ve výsledku to je spíš poněkud trapné. Nevím proč, ale pořád mám pocit, že i když to hlasově není nejhorší, Lambert ve skladbě - přinejmenším v první polovině - poněkud plave. V záběrech na obrazovkách si můžeme všimnout vtipného zpestření - záběru z kamery na krku Mayovy kytary - jak mě ale upozornil kolega, tu měl už v Kyjevě.
Další záznam z blízka najdete zde.
Ani Don’t Stop Me Now nedělá Lambertově příliš čest. Nadupaná a dynamická píseň se v jeho přednesu stává poněkud nevyrovnaným zápasem mezi rozjetou kapelou a nestíhajícím zpěvákem, který si navíc už zase upravuje odposlech. A ani Mayova kytara, zdá se, nezní tak, jak by měla (nebo není chvílemi slyšet?). Skladba se tak ke konci nějak podivně rozkližuje...
Jiný záznam je zde.
Následující Under Pressure si zde dovolím uvést v "milosrdnější" verzi - tedy z davu tleskajících a zpívajících diváků, kteří zamaskují dost nedokonalostí. Duet Adama Lamberta a Rogera Taylora dopadl, co do včasných nástupů, lépe, ale zase to není žádný zázrak pěvecky. Když se Lambert snaží o falset, dopadá to dost tristně. Taylor by si na tento duet zasloužil zdatnějšího parťáka. Až teprve ke konci skladby jim to začne spolu ladit.
Nemilosrdnější verze je zde.
Roger Taylor se za vokální improvizace a kytary vrací za bicí, aby spustili I Want It All. Ačkoliv se Lambert snaží, přijde mi jeho hlas na tuto rockovou vypalovačku poněkud light. Brianovo sólo zní ze začátku poněkud rozpačitě a i v jeho průběhu tam padne několik nepěkných not. Tedy hodně nepěkných. Těžko říct, zda to přisuzovat únavě páně Maye nebo technickým problémům?
Další záznamy jsou z dálky, z blízka, z publika na ploše a nebo sólo je i zde.
Díky následující Who Wants To Live Forever poprvé pociťuji lítost, že jsem v Polsku nebyl. Ta skladba Lambertovi zkrátka sedne a jeho výšky nepůsobí, na rozdíl od jiných písní, rušivě. Dokonce se zbavil i toho podivného přitlačení na pilu v závěru (ten úplný v této verzi chybí, ale je v dalších níže)
Další záznamy jsou z publika, z dálky a z levého boku.
Následovalo střídání stráží za bicími, za které si sedl Rufus, zatímco taťka Roger šel zpívat svoji A Kind Of Magic. Až na "pokroucený" zvuk nahrávky je patrný opět skvělý Taylorův zpěv a pestrobarevná (možná až moc) vizualizace.
Z druhého konce stadionu to vypadalo takto. Fragment je také zde.
Roger Taylor setrvává na pódiu (jen ho kameraman níže nemůže chvíli najít), aby opět zavzpomínal, jaké to bylo v mládí - These Are Days Of Our Lives. V momentě, kdy se na plátně objevují výborně zpracované archivní záběry, strhne se potlesk. Největší má pochopitelně Freddie... a hned po něm John.
Z dálky to vypadalo takto.
Rogera střídá Brian May a rozbouří stadion svým "Dzień dobry, dzień dobry..." a poděkováním, jak neuvěřitelné je být v Polsku. A pak dodá "zaś... żaśpiewajmy razem". Nemůže následovat nic jiného, než tradiční dávka slz pro Freddieho. Když se na konci Love Of My Life objeví sám autor, stadion bouří...
Další verze najdete zde - jedna je zezadu (ale někdo tam hrozně řve), další je z dálky, jiná z publika a fragment s kvalitním zvukem je pak zde.
Brian si poté pozve s tradičním úvodem o "space songu" na scénu Rogera Taylora, aby spolu zapěli ‘39 a to o něco lépe, než třeba v Moskvě. Přesto se mi zdá Mayův zpěv poněkud unavený.
Verze z velké dálky je zde.
Následuje poněkud odlehčená verze Dragon Attack. Tím myslím v o něco volnějším tempu, než ji hrávali Queen před lety. Tentokrát se navrátivšímu Lambertovi daří o něco lépe než na předešlých dvou vystoupeních. Nechybělo ani sólo na basovou kytaru, které bylo zase o něčem jiném, než v Moskvě. A po něm se protáhli Tayloři - bližší záběr je níže...
Rufus Tiger Taylor s otcem Rogerem zase řádně provětrali škopky a nechyběl ani vtípek s basovou linkou Under Pressure.
A po bicích včetně dřevěných perkusí přišla řada na další dřevo, tentokrát na pozůstatek římsy starého krbu. Na scénu přišel Brian May se svým Rudým speciálem, aby diváky oblažil kytarovým sólem, které se hned v začátku změnilo v Last Horizon, které přešlo následně ve víceméně typické Mayovo sólo.
Následující výlet do osmdesátých let I Want To Break Free poněkud kazí kytara v úvodu (nemůžu si pomoc, ale co to s tím Brianem Mayem sakra bylo?), ale Lambertův zpěv je poměrně solidní a neváhá jít obšťastnit fanoušky i na konec úzkého mola. Jen ten vokální pokus v záběru nezní příliš přesvědčivě.
Z dálky to viděli asi takto (ale patrně ne tak rozklepaně), zatímco diváci v publiku si to užívali takto.
O Another One Bites The Dust tvrdí Lambert, že patří k jeho nejoblíbenějším skladbám. To nezpochybňuji a odráží se to přinejmenším v tom, že jeho frázování je zde asi nejlepší z celého koncertu. Dokonce si opět dovolí vokální improvizaci uprostřed, která mi však zní poněkud zbytečně ukřičeně. Ačkoliv být tam, asi si to užívám. Takto, z nepříliš kvalitního záznamu, mám stále pocit, že Lambertovu hlasu chybí dostatečná říznost.
Konec stadionu to viděl takto nebo takto.
A sympatická Radka Kaspar značí, že je tu další vydání Caruso Šou! Dnešním prvním soutěžícím je Adámek Lambertů, který přijel až z Indijány! A co že to Adámek zazpívá? Rádio Ka KaI! Pardon... ale to, co Lambert předvádí v úvodu skladby, si snad ani jiný úvod nezaslouží. Snad se to hodí do bizarnosti jakou bylo Caruso Šou, ale ne na pódium před desetitisíce platících diváků. A mimochodem, někde jsem narazil na tvrzení, že inspirací pro píseň, byl přítomný Rufus Tiger, což je vzhledem k tomu, že se narodil až sedm let po vydání tohoto singlu, naprostý nesmysl. Hodnocení rozhlasového vysílání "radio ka ka" vymyslel jeho starší syn Felix Luther.
A jak viděli asi nejslabší skladbu diváci v publiku? Takto nebo třeba takto a nebo takto.
A teď už jsem měl strach hledat dál, protože pokud Radio Ga Ga dopadlo tak, jak dopadlo, jak bude asi znít Somebody To Love? Naštěstí to dopadlo přinejmenším lépe. Nebýt toho, co Lambert považuje za vibrato, třeba by to nebylo špatné. Takhle to občas zní, jako když padá ze schodů.
A další nahrávky? Zde nebo zde.
O mnoho lepší dojem jsem si odnesl z Crazy Little Thing Called Love, kterou si Lambert zazpíval opět velmi slušně. Zase trochu lituji, že jsem seděl doma a nebyl u toho...
Ještě jednou z dálky.
A je tu předposlední song - The Show Must Go On. Zase mi chybí ta naléhavost, kterou Lambert dohání místy zbytečně křikem a jinde vibratem, až to chvilku zní jako nepříjemné mečení. Jistě - soudit dle jednoho videa natočeného z publika nelze, ale pro jistotu jsem viděl všechny nahrávky.
A že jich je docela dost. Z levé strany, z pravé strany, z publika nalevo, napravo, uprostřed a nechybí ani dva celkové "záběr" zde a zde.
A na závěr hlavního bloku tu je Bohemian Rhapsody. Opět si myslím, že Lambert rozhodně baladické pasáži nedělá ostudu. Jen musí být zvláštní pocit, když mnohem větší odezvu mají záběry Freddieho Mercuryho, který zpívá z plátna druhou sloku. Bohužel hardrocková pasáž zase dokazuje, že Lambertovi zkrátka něco chybí.
Další nahrávky BohRap jsou zde, zde, zde nebo zde.
"Přídavkové" Tie Your Mother Down dokazuje několik věcí - Brian May (tentokrát v černém) je jistě skvělý skladatel a kytarista, ale není bůh ví jak výrazný zpěvák. Ba právě naopak. Jeho jemný hlas dokazuje, že tahle partička zkrátka potřebuje zpěváka, který utáhne koncert. Jenomže by to chtělo takového, který ví, kdy má začít zpívat...
Ještě jednou z dálky.
Předposlední skladba je známá "stadiónová odrhovačka" We Will Rock You, která ještě naposledy roztleská ruce nad hlavami wroclawských diváků.
A z lesu tleskajících rukou zde nebo zde, z dálky zdeA po ní následuje závěrečná We Are The Champions, která svůj účel splní snad s kýmkoliv za mikrofonem. Tím nechci nějak shazovat Lamberta, ale ze záznamu těžko posuzovat pěvecký výkon, neboť v tu chvíli zpívali již všichni, a to i včetně těch na tribunách. Ti, na rozdíl od těch na ploše, měli možnost vidět, že stadion rozhodně nebyl přeplněný.
Na začátku jsem si sám položil otázku - nebudu litovat, že jsem tam nebyl? Popravdě - trochu mi to líto je. Přeci jen vidět Rogera Taylora a Briana Maye zase na živo, stojí jistě za to. Zároveň bych měl asi potřebu neustále posuzovat výkon Adama Lamberta, který by možná obstál lépe - přeci jen v obklopení zpívajících fanoušků vašemu uchu ledajaká chyba uteče. Na druhou stranu však musím konstatovat, že pozitivní trend, který na mě dýchl z moskevského koncertu, se poněkud vytratil. Jistě, byly tu vrcholy večera - Who Wants To Live Forever, jako příklad - ale byly tu i vyloženě maléry - například dost děsivé provedení Radio Ga Ga. Adam Lambert sice má hlas, rozsah a tak, ale na pódiu mi přijde buď strašlivě toporný, nebo jen lacině předvádějící naučené pózy. Místy zbytečně křičí, vibrato se učil asi v sedě na rozhrkané pračce a celkově na pódiu stále působí, jako by tam zabloudil ze zcela jiné akce. Ač nerad, musím po zhlédnutí wroclawského koncertu jako další zklamání označit i Briana Maye, který tento večer rozhodně nebyl ve své kůži. Už v Don't Stop Me Now jeho kytara nějak hapruje a v I Want It All předvádí snad nejhorší sólo v této skladbě. Nejsilnějším článkem tak zůstává Roger Taylor, který jednak předvádí v tandemu se synem Rufusem Tigerem výborný výkon za bicími, ale dokáže i pěvecky ovládnout celý stadion. Nestačí než doufat, že chyby se do příště vychytají a středeční koncert v londýnském Hammersmith Apollo, dopadne lépe.
