pondělí 4. dubna 2011

Okres na severu aneb Jablonecká kina I

V návaznosti na svoji magisterskou práci, která se věnovala distribuci amerických a západních filmů na našem území v letech 1970-1989, tedy obdobím, které se obecně nazývá normalizace, jsem se zaměřil i na samotné uvádění filmů v kinech, a to přesněji v kinech v mém rodném Jablonci nad Nisou. Text, který z toho vzešel vám nyní nabízím v upravené podobě.

Stručná historie jabloneckých kin

Znak Jablonce nad Nisou
www.mestojablonec.cz
Jablonec nad Nisou, dnes více jak pětačtyřicetitisícové město, bylo vždy i přes nepřízeň osudu městem vzkvétajícím a to jak po stránce ekonomické, tak po stránce kulturní.
Je třeba si uvědomit, že Jablonec nad Nisou byl vždy spíše německým městem s názvem Gablonz an der Neisse – a s tím byla spojena i dodnes poněkud problematická část československé poválečné historie, která byla poznamenaná odsunem německého obyvatelstva. Ten na Jablonecku probíhal však poněkud odlišně než jinde – ve městě z něj bylo totiž vyjmuto mnoho německých odborníků na bižuterní výrobu a tak se k německé národnosti v roce 1950 přihlásilo ještě celých 15% obyvatel. Pro zajímavost dodám, že většina odsunutých Němců založila v německém Kaufbeurenu čtvrť Neu Gablonz - s ulicemi jako je Mšenská, Liberecká, Rádelská, Vrkoslavická nebo Kokonínská)
Film, 1930, č. 12, s. 1
První kina zde měla vznikat již před sto lety (tedy kolem roku 1907). Prvním stálým kinem bylo kino Metropol v Kamenné č. 11, poblíž Unterer Marktplatz, dnešního Dolního náměstí, kde stála Stará radnice, správní centrum města. V tomto kině 0 430 sedadlech byl promítán i první zvukový, resp. dodatečně ozvučený, film s názvem Atlantic.

Rozvíjející se město potřebovalo i větší správní budovu, která vznikla na prostranství nad Dolním náměstím. Prostory nazývané Alter Markt, tedy Starý trh, později Náměstí Adolfa Hitlera, následně dr. E. Beneše, po válce Stalingradské a konečně Mírové náměstí, se díky stavbě zmenšily z 8250 m2 na 3000m2. Budova mohutné funkcionalistické budovy podle návrhu architekta Karla Wintera byla zahájena v únoru 1931. Aby se snížily náklady, bylo rozhodnuto, že v rámci této stavby vzniknou mj. restaurace, kavárny a zejména již zmiňované kino, které se v této budově nachází (a funguje) dodnes.


Původní hlediště kina Radnice
www.mestojablonec.cz
Tak vzniklo kino Radnice, které bylo uvedeno do provozu 29. 10. 1932 a ve své době bylo jedno z největších kin v republice - s kapacitou 1006 míst, včetně několika temných loží, kam se diváci často uchylovali i za účely zcela nediváckými. Po zprovoznění kina Radnice bylo zavřeno kino Metropol a na jeho místě vzniklo Loutkové divadlo bratří Kiliánů. V té době však ve městě fungovala ještě další dvě kina – kino Invalidů (později Jabloň, na rohu ulic Revoluční a Pivovarská) a kino Fortuna (později Oko, v Podzimní 21). Tato dvě kina vznikla v průběhu 30. let a fungovala spíše jako okrajová kina. Kino Fortuna (s kapacitou 392 míst) se nacházelo severovýchodně od centra a kino Invalidů (s kapacitou cca 300 míst) na jižním okraji města (nedaleko městského pivovaru).

Konec druhé světové války a následující léta s sebou přinesly mnohé změny. V roce 1957 byla kina předána Československým státním filmem do správy národních výborů. V celém okrese Jablonec nad Nisou jich bylo v té době celkem 17. Vraťme se ale ke kinům přímo ve městě. Již uvedená kina Invalidů a Fortuna byla přejmenována na Jabloň a Oko

Kino Invalidů (Jabloň)
www.krajinazaskolou.cz
Kino Radnice se pak od roku 1951 jmenovalo kino Stalingrad. Bývalé kino Metropol, později Loutkové divadlo bří. Kiliánů, bylo zabráno a změněno na Krajskou loutkovou scénu. Roku 1963 začalo vznikat v prostorech bývalého hřbitova (přestal být využívaný r. 1892) velké Letní kino. Amfiteátr nedaleko dnešního Horního náměstí může do dnešní doby pojmout až 1400 diváků. V roce 1966 bylo z technických důvodů zavřeno kino Jabloň a budova začala chátrat.
Oficiálním důvodem k zavření byla „příliš nízká návštěvnost“, která v té době dosahovala údajně 150 tisíc, neoficiální vzpomínky pamětníků mluví však o zanedbaném a doslova zavšiveném kině. Mnohem později byla budova brutálně přestavena, historická fasáda byla stržena a z budovy se stal průmyslový provoz.
Bývalé kino Jabloň
www.krajinazaskolou.cz
V roce 1965 se ve městě konala 1. světová výstava bižuterie Jablonec '65. Jako součást této výstavy vzniklo v Krajské loutkové scéně kino, v němž se z 16mm projektorů promítaly krátké tématické reklamní filmy. Později bylo rozhodnuto o zachování tohoto kina, byly do něj přesunuty (kolem roku 1968) projektory ze zrušené Jabloně a vzniklo tak kino Výstaviště s kapacitou 175 míst. V tomtéž roce (tedy r. 1965) proběhla přestavba kina Radnice na „rozšířené plátno“, přičemž byly odebrány první 3 řady a kapacita se tak snížila na 800 míst. O pět let později následovala v kině Radnice další přestavba a to na 70mm kino se šestikanálovým zvukem. Byly zrušeny boční balkóny, promítací místnost byla přesunuta do míst zrušených lóží, zvětšila se sedadla i jejich rozestupy a kino se tak „zmenšilo“ na 439 míst.
V dubnu 2004 bylo do kina Radnice 70 instalováno zvukové vybavení Dolby-Digital EX. Kvůli surroundovým reproduktorům byly zrušeny poslední řady na balkóně a kapacita se snížila na 410 míst. Zrušila se 70mm technika a v projekční místnosti zůstal jeden stroj, který byl posléze přesunut do vestibulu kina.
V téže době vznikla spontánně Městská správa kin, která roku 1971 převzala správu kina Výstaviště a později i všech dalších kin. K jejímu oficiálnímu ustavení však došlo až mnohem později, a to 19.10. 1978.

Jak uvádí Materiál pro radu Městského národního výboru v Jablonci nad Nisou: „Od roku 1970 se soustředilo řízení a zabezpečování provozu městských kin do jednoho centra. V současné době je tímto způsobem řízen provoz kina Radnice 70, Oko, Junior a Letního kina. Tento způsob zabezpečování provozu výše uvedených kin se zatím plně osvědčil [...] odbor školství a kultury Měst.NV v Jablonci nad Nisou (navrhuje), aby byla legalizována [...] jako zařízení Městského národního výboru v Jablonci nad Nisou bez právní subjektivity, vystupující pod názvem „Jablonecká kina“.
Činnost Městské správy kin skončila roku 2005 a kina byla začleněna pod nově vzniklé Eurocentrum s.r.o. jako středisko "Jablonecká kina". O dobrém fungování svědčí i Facebooková stránka.
Během 70. a 80. let docházelo k dalším změnám. V roce 1973 bylo kino Výstaviště přejmenováno na kino Junior. Tato změna nebyla bezdůvodná ani samoúčelná – vzniklo  zde totiž specializované kino pro děti a mládež. V Letním kině bylo upuštěno od pravidelné výměny plátna (jednou za dva roky) a na jeho místo byla postavena betonová zeď o šířce 20 a výšce 8,5 metrů. Všechna kina byla postupně osazena projektory Meopton 5, posléze i vylepšeny xenonovými výbojkami a dále se vylepšovaly i možnosti zejména širokoúhlé projekce (tzn. zvětšoval se sklon sedadel v kině Oko a kino Junior mělo možnost promítat cinemascopické filmy od roku 1974).

Mezi lety 1970 a 1989 tak fungovala v Jablonci nad Nisou celkem čtyři kina – kino Radnice 70, Oko, Junior a Letní kino. V dubnu 1987 byl zahájen provoz videokavárny v prostorech Gastrocentra (šlo o jakýsi videoklub s několika televizory a videopřehrávačem). Vzhledem k tříštění zájmů (diváckých a gastronomických) však byl provoz této videokavárny v dubnu roku 1990 ukončen.

Pokračování příště...

Původní verze textu vznikla jako esej ke kurzu FAVc016: Český a slovenský film za normalizace dr. Jaromíra Blažejovského na ÚFAK FF MU, Brno, jaro 2007.

neděle 3. dubna 2011

Návrat oživlých mrtvol?

Nedávno jsem na Facebooku narazil na oficiálním profilu Jerry Bruckheimer Films na něco, co mě zarazilo. Fotky z 1. dubna 2011, kdy Penélope Cruz získala svoji hvězdu slávy na chodníku v Hollywoodu. Na fotce je Penélope Cruz, Johnny Depp, režisér Rob Marshall a producent Jerry Bruckheimer... Pořád nic. Chvilku se zahleďte na Roba Marshalla... a pak na další fotku...
...

Jasně, chce to trochu fantazie, ale nezdá se vám, že Marshall až podezřele připomíná Bruckheimerova kolegu Dona Simpsona, který se v roce 1996 zdatně ufetoval k smrti? Zvláštní... ale třeba se to zdá jenom mně...

sobota 2. dubna 2011

Hity oblíbené (nejen) Brity X (nikoliv však Američany) - I Want To Break Free

Před sedmadvaceti lety vyšel singl s patrně nejslavnější skladbou ze skladatelské dílny tichého baskytaristy Johna Deacona I Want To Break Free. Píseň, kterou znají snad i ti, kterým název Queen nic neříká...

www.queenvinyls.com
Ještě, než se vrhnu na tento profláklý flák (jinak to snad ani říct nejde), dodám, že na straně B byla skladba Briana Maye a Rogera Taylora Machines (Or 'Back To Humans'). Tuto skladbu můžeme chápat jako souboj elektroniky (a elektronické hudby) s člověkem (a poctivou rockovou hudbou). Na americkém  kontinentu vyšla skladba v instrumentální verzi.

A teď nádech... jdeme na to... John Deacon, tichý a plachý člen skupiny, ale zároveň neuvěřitelný zjev - a tím nemyslím jeho neustále se měnící háro (na to ještě dojde časem řeč), nebo jeho podobnost s Anthony "C-3PO" Danielsem  ale fakt, že přestože byl přes 20 let členem patrně největší rockové kapely (dobře, tak jedné z největších), která byla vyhlášena svými divokými večírky a kde se to ženami (a muži) jen hemžilo, zůstal od roku 1971 s toutéž dívkou (a od roku 1975 manželkou), která mu v rozmezí let 1975-1993 porodila pět synů a jednu dceru... a pak se mu divte, že odešel na hudební důchod. Tak tedy tento nejmladší, nejnenápadnější a nejvěrnější člen kapely složil samostatně "pouze" čtrnáct skladeb. Pouze v uvozovkách je na místě, neboť šlo o hity jako You're My Best FriendYou And ISpread Your WingsAnother One Bites The Dust a nebo právě I Want To Break Free.

Píseň se stala celosvětovým hitem. V Rakousku a Nizozemí se vyšvihla na první místa hitparád, v Irsku na druhé, v Británii na třetí... a v USA... na 45. místo! Důvod? Američané nepochopili dnes již klasický videoklip, který byl zakázaný na MTV (vysílat se směl až v roce 1991) a de facto ukončil slávu kapely v USA.

22. března 1984 začalo v londýnských studiích Docklands Limehouse jeho natáčení. V režii Davida Malleta se členové kapely poměrně věrně převtělili do postav britského seriálu Coronation Street (s výjimkou Mercuryho, jehož seriálový předobraz byl blond... a ehm... neměl knír). Autor skladby se transformoval do postavy drsné a neústupné babči Eny Sharplesové tak dokonale, že jej jeho pětiletá dcera Laura nepoznala a rozbrečela se. Natáčení videoklipu končilo 5. dubna poté, co Freddie Mercury dotočil s členy Královského baletu úryvky z Debussyho Faunova odpoledne inspirované W. F. Nižinským. Klip za 100 tisíc liber (dnes by to bylo bezmála 600 tisíc liber!) má ve výsledku tři části.

Úvod není 
veřejnou proklamací transvestitismu a Mercuryho homosexuální orientace (jak si mysleli Američané a proto klip zakázali), ale parodií na britskou soap operu Coronation Street (taková britská Ulice, až na to, že másla na Nově vysílají od roku 2005, zatímco Coronation Street od roku 1960 a v dnešní době běží nějaká 7376. epizoda). Skrze dveře šatníku se přesuneme do (patrně) uhelných dolů, kde jsou členové kapely (všimněte si, jak jsou prostorově rozmístěni) obklopeni "horníky" - fanoušky (které již takto využili při natáčení klipu Radio Ga Ga).  Poslední část je baletní, která vznikala pod dozorem sólisty Královského baletu Wayna Eaglinga.

Roger Taylor to později v jednom z rozhovorů shrnul slovy: "Dřív jsme udělali několik seriózních a epických klipů a přišlo nám, že je čas na srandu. Chtěli jsme dát najevo, že se nebereme příliš vážně, že se sobě můžeme pořád zasmát. A myslím, že se to povedlo." Přesto byli i britským tiskem obviňováni, že kazí mládež - ostatně pohled na čtyři bezmála čtyřicátníky, z nichž jeden je zjevně gay, kterak poskakují v ženských šatech, přišel mnohým přinejmenším zvláštní. 
K "lehkému" nedorozumění došlo i v Jižní Africe a Jižní Americe, kde posluchači píseň chápali jako protestsong a hymnu proti útlaku. To kapele došlo až v momentě, kdy Mercury nakráčel v na pódium v ženském převleku a z publika začaly za pískotu létat plechovky a dokonce prý i kameny. Ale nechme mudrování, pohodlně se usaďme a užijme si I Want To Break Free...