Zatmění...

... se zase nekonalo. Tedy konalo, ale nebylo moc vidět, protože jako takřka vždy, kdy k němu došlo (a já si na to včas vzpomněl), byla obloha pokryta mraky. A to jsem doufal, že to letos vyjde. Po 8 hodině to začalo. Krásná obloha mě potěšila. Začátek zatmění byl v 8:05. Ještě před devátou hodinou to vypadalo nadějně, ovšem nedlouho po ní (a tím pádem nedlouho před maximální fází zakrytí slunce, tedy necelých 80% v 9hod 26 min 04 s) se zatáhlo. A tak ani mé fotografické pokusy nevyšly nejlépe. Nutno přiznat, že bych byl blázen, kdybych čekal nějaké zázraky od levné Pixmy (zakoupené zejména za účelem focení archiválií a novin), parodie na stativ a improvizovaného filtru... ale i tak...

Je 8:53 a mraky se blíží

9:05 - škvírou v mracích je trochu vidět...

9:20 - Měsíc překrývá Slunce z necelých 80% (v Brně bylo maximum 78.9 %)

9:21 - mraky moc nepomáhají...

9:28 - tam někde je zatmění

Tak snad budu mít 20. března 2015 větší štěstí. Těsně před 11. hodinou by mělo být Slunce zakryto o něco méně než dnes (cca 74%). A nebo si počkat na své pětačtyřicátiny, kdy Měsíc "ukrojí" 89% Slunce.  Budu-li chtít vidět zatmění úplné a nebudu-li za ním chtít cestovat po světě, dočkám se v roce 2135. To mi ovšem bude 154 a bude mi to dávno šumák...

Bilanční

Rok 2010 to zanedlouho zabalí a na mně padá jakési nutkání bilancovat. Ještě intenzivněji poté, co vidím tristní stav blogu. Na druhou stranu je fakt, že podle zákonů doby je blog jakýmsi přežitkem a nemám-li ambice jej zásobovat pravidelně zajímavými informacemi, je jeho další existence poněkud zbytečná. Tedy ambice by byla, ale co chybí je čas a energie... Pokaždé, když se přiměji k sepsání několika řádek, mám pocti, že jde jen o banality a zbytečná klišé. Stejný pocit mám při pohledu na své stavy na Facebooku, které se v drtivé většině týkají toho, že se něco nepodařilo, něco jiného podělalo, tu bolí zuby, ondy záda a občas i hlava. Tak jsem si vzal předsevzetí, že další rok se budu snažit méně kafrat a stěžovat si, povolím v šíleném tempu (letos jsme zvládli koupi bytu, stěhování, zařizování svatby s neustálými změnami a přesuny, samotnou svatbu a já začal "pedagogicky účinkovat" na další škole) a budu se snažit zkrátka vnímat víc život kolem sebe, aby bylo o čem psát....

A předem se omlouvám všem, kteří zde po roce budou možná číst další omluvu za nesplněný plán...

Quo vadis Jerry Bruckheimer...? II

Když jsem 2. února 2009 psal krátké zamyšlení o Jerry Bruckhemerovi, nekončil jsem právě pozitivně. „V poslední době se nám však Jerry poněkud vytrácí. Tím nechci říci, že by nějak výrazně sešel (…), ale spíš to, že jeho filmy a hlavně jeho značka už tak nějak netáhnout.“ Co se tedy stalo? Jerry Bruckheimer se stal takřka výhradním producentem velkorozpočtové zábavy pro studio Disney. A to je právě kámen úrazu. Nejen, že studio Disney za každou cenu drží nad filmem ochrannou ruku a označuje jej jako svojí produkci, ale problém lze spatřovat i v ratingu, tedy přístupnosti doporučené MPAA. Disney, jakožto studio zaměřené primárně na děti, mládež a pubescenty, se snaží svými filmy vychovávat (což o to, Bruckheimerova produkce je bezmála celá složená z pajánů na to, co je dobré), ale dělá to poněkud bezzubým způsobem (uvědomme si, že z této „továrny na zábavu“ vzešly takové „hvězdy“ jako Hannah Montana, Zack Afton nebo Jonas Brothers – i s jejich prsteny čistoty, tedy prsteny slibující, že do svatby nebudou mít sex… Stejně jako jejich hrdinové a hrdinové ostatní mládežnické produkce studia Disney. Mládež zde nekouří, nepije, nefetuje, ale mluví slušně a je vysoce cílevědomá.

Filmy Jerryho Bruckheimera se (skoro se mi chce napsat zatím) zatím do této kategorie zařadit nedají. Minule jsem zmiňoval romantickou komedie Báječný svět shopaholiků (Confessions of a Shopaholic, r. P.J. Hogan), která byla natočena podle jedné knih ze série o shopaholičce (ve slovenštině nazvali film krásně jako Zpoveď nákupnej maniačky) Sophie Kinselly. Dobře, kniha se možná v USA prodává, vyšla i u nás, ale proboha proč právě tato látka? Opět zde sledujeme vyždímaný koncept – dívka/žena na cestě za svým snem. Nejprve to byla svářečka toužící stát se profesionální tanečnicí (Flashdance), o něco později nesmělá textařka z New Yersey, která se chce prosadit na poli showbyznysu v New Yorku (Divoké kočky) a teď je to mladá Rebeka,žena posedlá nakupováním a snem stát se redaktorkou módního časopisu. Takže nejen ždímání předešlých dvou filmů, ale také odvar ze Sexu ve městě a (zejména) Ďábel nocí Pradu. Jenže Isla Fisher není Sarah Jessica Parker a Kristin Scott Thomas (ať se snaží, seč jí to film dovoluje) není Meryl Streep. Zkrátka a dobře – sečteno a podtrženo – celosvětové tržby, jen něco málo přes 100 milionů, neřadí shopaholičku k právě zdařeným počinům.

O něco lépe si – jistě zejména díky dětem – vedlo komando morčat z G-Force. Ačkoliv nápad vytvořit speciální komando z morčat (a jednoho krtka a mouchy) může znít poněkud šíleně, ale film zas tak šílený není. Tedy jste-li schopni se na něj dívat očima asi sedmiletého dítěte… nebo možná šestiletého… Pokud ne, čeká vás spíš hromada provařených klišé, prazvláštní obrat padoucha zpět k dobru a celý film vám pak přijde jako podivný kříženec Chipmunků a Transformerů… i když je třeba uznat, že animace se povedla.

Bláhově jsem také předpokládal, že „Trochu klidu (a doufejme i filmové zábavy) snad může přinést herní adaptace Prince of Persia: The Sands of Time“ a poněkud nelogicky jsem dodal i jméno režiséra Mika Newella (tedy režiséra čtvrtého a nejzmatenějšího Harryho Pottera). Z filmu je na jednu stranu jasně znát snaha vytvořit novou franšízu, další Piráty z Karibiku (ostatně i proto ten dlouhý název, který evokuje že za dvojtečkou bude příště něco jiného), ale na druhou stranu také fakt, že Mike Newell není Gore Verbinski a Jake Gyllenhaal ani náhodou není Johnny Depp. Zkrátka a dobře, ani tentokrát to nevyšlo a film působí dost zdlouhavě (a to i přestože byl na základě zkušebních projekcí zkrácen o více jak půlhodinu) a chaoticky.

Pokračování (někdy) příště