Bohemian Rhapsody - The Movie

Bohemian Rhapsody. Skladba, kterou zná snad celý svět. I ti, kteří o Queen jinak vůbec neslyšeli. Skladba, o které bylo natočeno několik dokumentů a popsány stovky stránek. Skladba, která patří k vrcholům (nejen populární) hudby 20. století. Dílo, které nebylo dosud překonáno. Neřeknu vám, co jsem si myslel, když jsem ji slyšel poprvé, ale můžu zde shrnout, co se mi honilo hlavou, když jsem konečně viděl film, který dostal příznačně stejný název.

Tak tedy - film Bohemian Rhapsody se nestane podobným veledílem, jako píseň, která mu dala jméno. Nebude patřit ani k filmům, které budou velebeny mnoho let po svém vzniku. Přesto přese všechno dokázal mocnou sílu (nejen) fanouškovské základny, ale i obecnou oblibu skupiny Queen a láká do kin další a další diváky, a to i navzdory smíšeným recenzím. K 24. 11. 2018 přinesl hrubou tržbu přes 473 milionů dolarů.*) Ve svém okolí jsem také vysledoval zajímavý úkaz - lidé, nezávisle na sobě, mi píšou o tom, jak se jim film líbil a jak na něj musí jít přinejmenším ještě jednou.

A přitom to od začátku na úspěch vůbec nevypadalo. Před mnoha a mnoha lety se chvíli spekulovalo o obsazení Johnnyho Deppa, kolem roku 2010 byl angažován Sacha Baron Cohen, avšak ten se po zhruba třech letech s Brianem Mayem a Rogerem Taylorem rozešel ne právě v nejlepším. Sázková kancelář přišla s (mnohdy dosti bizarními) tipy na náhradu a v jednom případě, se dokonce trefila - byl jím Ben Whishaw. Avšak ani jeho jméno se v rámci projektu moc neohřálo a vystřídal jej americký herec s egyptským původem Rami Malek.

Dexter Fletcher a Bryan Singer
www.hollywoodreporter.com

Problémy a průtahy tím však neskončily, neboť zhruba 14 dní před koncem natáčení byl režisér filmu, Bryan Singer, za poněkud nejasných okolností odvolán. Nechme teď stranou, zda důvodem byly neshody s herci, nedorozumění se studiem nebo všude číhající hrozba jménem #metoo. Na jeho místo byl povolán režisér mnohem méně hvězdného jména Dexter Fletcher (mimochodem - Fletcher byl do projektu zapojen již někdy kolem roku 2013, ale nakonec odešel z podobných důvodů, jako Cohen). Kdo viděl jeho Orla Eddieho, tušil, že s životopisným filmem má jistou zkušenost, ale jisté obavy přetrvaly. Na druhou stranu - angažmá se patrně zdařilo, což je vidět nejen na výsledku, ale i na tom, že další Fletcherův film je taktéž hudební životopis, a to Rocketman, v němž Taron Egerton ztvárňuje Eltona Johna.

Životopis, ale...?

Výsledek je... inu takový, jaký mohl vzhledem ke všem okolnostem být. Je patrný značný vliv pánu Maye a Taylora i značná snaha o mládeži přístupný film. Vznikl sice skvělý, ale jinak ve všech okolnostech zcela konvenční film. Což je vzhledem k tomu, jak extravagantní a nekonvenční byl Freddie (a hudba Queen obecně), velká škoda. Je to de facto ten nejsnazší způsob, jak natočit životopis a vybavil se mi Neuvěřitelný život rockera Coxe, což je sice parodie na hudební biopics, ale má de facto stejnou strukturu - na začátku Dewey čeká před svým triumfálním vystoupením, pak se retrospektivně vracíme do jeho mládí, abychom se na konci vrátili zase na začátek, k onomu triumfálnímu vystoupení.

Dámy a pánové, Smile...

***Varuji případné čtenáře, kteří by film ještě neviděli - následující pasáž obsahuje spoilery. Ti, kteří film naopak vidět ani nechtějí, zde najdou jeho poměrně zevrubné shrnutí...*** Přesně tak je totiž rámován i snímek Bohemian Rhapsody. Píše se 13. červenec 1985 a Freddie Mercury (Rami Malek) se chystá na Live Aid. V půvabné montáži sledujeme slet záběrů, v nichž nesmí chybět detaily jako nohy čouhající z japonského kimona jdoucí podél misek s několika krmícími se kočkami. V momentě, kdy se před rozcvičujícím se Freddiem rozhrnuje závěs, za nímž bouří davy ve Wembley, se střihem přenášíme do roku 1970. Freddie Bulsara pracuje jako pomocná síla na letišti Heathrow a díky svému orientálnímu vzhledu čelí nevybíravým poznámkám spolupracovníků. Doma si pro změnu nerozumí s otcem (Ace Bhatti), který neschvaluje jeho noční výlety za hudbou. Dnes se chystá na hospodský koncert skupiny Smile. Po něm se vypraví do zákulisí, kde mu učaruje sympatická Mary (Lucy Boynton) ze slavného butiku Biba, ale zejména se potká s kytaristou Brianem Mayem (Gwilym Lee) a bubeníkem Rogerem Taylorem (Ben Hardy). Ty právě opustil zpěvák a baskytarista v jedné osobě Tim Staffell (Jack Roth), a tak Freddie bryskně nabídne své služby. Pochybnosti nad jeho zjevem (a zejména zuby) hravě zažene rychlé pěvecké vystoupení. Dvojice má jasno. Následuje první společné vystoupení skupiny Smile s novým zpěvákem a novým basovým kytaristou - Johnem Deaconem (Joseph Mazzello).

Název a logo se ve filmu objeví tak nějak mimochodem...

Na cestě za dalšími koncerty se jim pokazí dodávka, kterou na Freddieho popud prodají a za utržené peníze si pronajmou studio a začnou nahrávat Seven Seas Of Rhye... A to jsme zhruba v 17. minutě filmu. Jak je vidno, vše se žene dopředu, aby v rychlé (a musí se nechat že velmi zdařilé) expozici nastolila začátek skupiny Queen, jejíž název zazní spíše tak mimochodem nedlouho před 20. minutou filmu. Jak je ale zjevné, na realitu a skutečnost je zde kladen jen velmi malý důraz.

Turné po Americe? Yippee Ki-Yay!

Na Freddieho narozeninové oslavě se matka (Meneka Das) rozhodne ukázat rodinné fotky a členové kapely se dozvídají, že Freddie je vlastně Párs. Ten jim, v nelibosti nad odhalením svého původu, na oplátku písní prozradí, že se nechal přejmenovat na Mercuryho. Nedlouho poté zazvoní telefon, který přináší nabídku Johna Reida (Aidan Gillen) stát se jejich manažerem. Jedna schůzka, seznámení s Paulem Prenterem (Allen Leech), nabídka účinkování v Top of the Pops, žádost o Maryinu ruku, kterou ale naruší členové kapely přinášející novinku - turné po Americe. To je prezentováno montáží za dunění Fat Bottom Girls. Freddie září na pódiu, ale v soukromí se mezi jednotlivými telefonáty začne odcizovat Mary. "Pozdravuj ode mne kluky," žádá ho jeden večer. "Budu," odvětí Freddie a sleduje vousatého kamióňáka, který odchází na pánské záchodky.

Potřebuju písničku, kterou si mladý osolí v autě a budou
mlátit hlavou do rytmu. Bohemian Rhapsody to není... Ehm...

Vše ve filmu Bohemian Rhapsody je poněkud zkomprimováno a zjednodušeno. Ostatně zcela závěrečný titulek to jasně deklaruje: "Tento příběh je založen na reálných událostech. V některých případech byly události, postavy a časové linie změněny pro dramatické účely. Některé postavy mohou být složeninou více postav, či jsou zcela fiktivní." Cesta skupiny za úspěchem je víceméně lineární a takřka nikdo a nic jim neklade překážky. Po úspěšném americkém turné se kapela rozhodne ještě více přitvrdit a natočit rokenrollové album operních rozměrů, což příliš netěší Raye Fostera, zástupce EMI. Tato postava je právě příkladem složeniny několika různých lidí, ale je zde zejména pro to, aby sumarizovala převažující postoj k Bohemian Rhapsody před jejím vydáním, ale ještě více proto, aby se stala prostředkem metavtipu (viz popisek pod fotkou a fakt, že jej neztvárňuje nikdo jiný, než Mike Myers).

V týhle kapele je místo jen pro jednoho hysterickýho buzíka...

Kapela se uzavře na několik týdnů na farmu, kde má vzniknout nejlepší album všech dob, A Night At The Opera. Sledujeme nejen trochu přehnané scény, jako Freddie dojímající se sám nad sebou při psaní Love Of My Life; milostné vzplanutí Paula Prentera, který je však velmi rychle odkázán do příslušných mezí; ale i odlehčenější pasáže, jako je hádka kvůli "motosexuální" I'm In Love With My Car a autorství písní obecně. Bohemian Rhapsody je zde zobrazena jako veledílo, kterému zprvu rozumí jen jeho autor a která se nakonec stane důvodem k rozchodu s Rayem Fosterem. Chybět nesmí ani Kenny Everett (Dickie Beau), který představí Mercuryho opusu magnum světu.

(S)he's super freaky, super freak, super freak!

Úspěch kapely roste. Následuje koncert za koncertem a Freddie se stále víc a víc vzdaluje Mary. Při emocionálně poněkud přepjaté scéně se nakonec přizná ke své nejasné sexualitě. Nastává rozluka a Freddie, nyní již s klasickým vzhledem 80. let, se stěhuje do nového luxusního domu, kde každá jeho kočka má svůj pokoj. Z krátkého dialogu s Rogerem Taylorem však přes všechen ten přepych a pozlátko prosvítá Freddieho osamocenost a samota. Nepomáhá tomu ani Mary, která se nastěhovala do bytu na dohled. Tuto prázdnotu pak začne Freddie nahrazovat divokými večírky, které zbylí členové kapely sice navštěvují, ale všechny jeho výstřelky sledují se spíše smíšenými pocity. Na jedné z nich jej obsluhuje Jim Hutton (Aaron McCusker). Oba si padnou do oka a jejich noční rozhovor uzavírá Freddie slovy: "Mám tě rád," na což Jim odvětí: "Taky tě mám rád. Ale najdi si mě, až začneš mít rád sám sebe..."

Tisková konference, která skoro bolí...

Film se ve své polovině doslova láme, a zatímco zbylí členové Queen se usazují a věnují se svým partnerkám, manželkám a dětem (což je zde vždy jen lehce naznačeno), Freddie dále a dále sklouzává do tenat divokého života hvězdy. Dá se také říci, že zatímco první polovina filmu se víceméně držela reality, tak ta druhá zachází s fakty ještě lehčeji. Odloučení s Mary a roztržka s Johnem Reidem jsou podány poněkud přehnaněji, než bylo třeba. Naopak rozkol v kapele kolem alba Hot Space (které zde reprezentuje skladba Another One Bitest The Dust) se naopak realitě patrně dost přibližuje. Následující tisková konference je natočena tak sugestivně a nepříjemně, že skoro fyzicky bolí. Jeho sexualita ovlivňující jeho hudbu začíná přinášet problémy. Situace kulminuje klipem I Want To Break Free, který je zakázaný na MTV. Freddie oznamuje, že se vydává na sólovou dráhu. Vzniklou hádku ukončuje Roger Taylor slovy: "Právě jsi zabil Queen..."

Emoce over the top...

Freddie Mercury se svým klonem (jak je jízlivě nazýván ostatními členy kapely) Paulem Prenterem odjíždí do Mnichova, kde začíná natáčet své první sólové album Mr. Bad Guy. Prenter však začne své pozice zneužívat na nekončících party a izoluje Mercuryho od okolního světa. Nepředá tak ani vzkazy od Mary, ani od Jima Beache, který jej shání kvůli jednorázové dobročinné akci. Mary tak musí jedné deštivé noci přiletět do Mnichova a Freddiemu otevřít oči. Ten pochopí, jak s ním bylo manipulováno a Prentera odvrhne. Ten mu to oplatí výhrůžkou o znalostech spousty zákulisních informací, které také posléze prodá bulváru.

Freddie, jsi legenda... 

Freddie se pokorně ozve Jimu Beachovi a prosí jej o schůzku se zbytkem kapely. Ti si jej vychutnají, ale protože, jak říká sám Freddie, rodiny mívají roztržky, dají se nakonec opět dohromady. "Budou v pohodě, potřebují jenom čas," ujišťuje ho na chodbě Jim Beach. "A co když nemám čas," odvětí Freddie, narážeje na fakt, že v Mnichově začal občas vykašlávat krev... Přesto musí začít brzy nacvičovat na megaakci Boba Geldofa, protože slovy Rogera: "Nehráli jsme spolu roky, bude to sebevražda hrát zase poprvé před miliony lidí..." Ještě před tím se však Freddie rozhodne podstoupit test na HIV. Výsledek je zdrcující. Kapele po nepříliš zdařilé zkoušce řekne jasné stanovisko - "Mám AIDS. Nechci, abyste mě zdržovali litováním. V čase, který mi zbyl, chci dělat jen hudbu. Nemám čas být jejich obětí. Jejich AIDS klukem z plakátu, jejich výstražným příběhem... Dejte mi šanci napravit si moje zkurvený hlasivky a uděláme díru do stropu stadionu..." - Stadion  ale nemá strop, odvětí Roger. "Tak uděláme díru do nebe..."

Píše se opět 13. července 1985 a Freddie Mercury se chystá na Live Aid. Před tím ale vyhledá Jima Huttona, aby jej představil rodině jako svého přítele. Následně se udobří se svým otcem, když mu řekne, že ve Wembley všichni vystupují zadarmo a dodá jednu z hlavních myšlenek Zoroastrismu: "Dobré myšlenky, dobrá slova a dobré skutky, jak jsi mě učil, tati..." V momentě, kdy se před Freddiem rozhrnuje závěs, spatříme bouřící davy na stadionu ve Wembley. Freddie usedá za piáno, aby zahájil jim přidělený čas skladbou Bohemian Rhapsody. Následuje vystoupení, které je právem považováno za jedno z nejlepších (ne-li vůbec nejlepší) v rockové historii. Queen si dokázali obrátit celý stadion na svoji stranu a ukradli si tak show. Freddie Mercury se dotkl hvězd a stal se nesmrtelnou legendou... *** Tak dobrá, dosti děje, dosti spoilování, pojďme si to rozebrat trochu hlouběji...***

Film předvádí prvotřídní řemeslo. Po technické stránce mu není co vytknout. Kameraman Newton Thomas Sigel, který má za sebou bezmála sedm desítek filmů (včetně filmů jako Obvyklí podezřelí či X-Men) vtiskl filmu silný vizuál, když poměrně hojně využívá detaily až makrodetaily. Oblíbenou finesou jsou záběry přes odrazy - brýlí, piána, skla... V koncertních scénách neváhá používat naopak celky, prokládané opět detaily na dupající nohy či tleskající ruce, čímž v divákovi vyvolává dojem, že je přímým účastníkem události. Queen v kompletní sestavě viděl (myslím u nás) naživo jen málokdo (pominu-li čestnou výjimku návštěvníků Népstadionu v roce 1986), takže většině jen zbývá technicky často dosti nekvalitní záznamy (opět s výjimkou Hungarian Rhapsody točené na 35mm film a koncertu v Montrealu točeného na 70mm). Nyní ale je možnost vidět "skoro" Queen v prvotřídní kvalitě, ale nejen to, divákovi jsou koncertní výstupy zprostředkovány tak, že má pocit, že stojí s kapelou na pódiu. A to je možná příčina vysokého, a skoro by se chtělo říct přestřeleného, hodnocení (film je v současnosti na ČSFD s hodnocením 93% třetím nejlepším filmem). Audiovizuální smršť prostě zakryje to, jak je manipulováno s historickými událostmi, nebo i to, jak jsou vykresleni členové kapely a jejich okolí. O tom ale později.

Rami Malek...

Jakkoliv vyvolalo angažmá Ramiho Maleka jisté pochybnosti a již po prvních teaserech zaznívaly hlasy, že vizuálně připomíná spíše Micka Jaggera, zmizí tento dojem během několika málo minut. Malek Freddieho nehraje, on se se Freddiem stal. Pohyby, gesta, neustálé zakrývání předkusu horním rtem, to vše vyvolává dokonalou iluzi a nenechá diváka ani chvíli na pochybách, že za výkonem je nejen neskutečný talent, ale i obrovské množství dřiny.

... a jeho předobraz

Překonává ho občas snad jen Gwilym Lee, který působí jako mrazivě dokonalý klon Briana Maye. Vizuálně, ale i hlasově se své předloze přiblížil tak, až je to skoro nepříjemné. V závěsu za ním je překvapivě Joseph Mazzello (kdysi ten malý zrzavý chlapec z Jurského parku), jako John Deacon. Ten sice ve filmu dostává nejméně prostoru, ale většina jeho promluv vám zaručeně vyvolá na tváři úsměv. Naopak Ben Hardy jako Roger Taylor vychází z celé čtveřice bohužel nejhůř, na první pohled snad vinnou make-upu, který mohl přeci jen věnovat větší pozornost jeho paruce. Tato trojice však ve filmu hraje příslovečné druhé housle, neboť film se věnuje takřka výhradně Freddiemu. A to je ostatně patrně jeden z výsledků vlivu žijících členů kapely (s čestnou výjimkou Johna Deacona, který si od roku 1997 užívá hudebního důchodu a do aktivit kapely se již nezapojuje). Výsledný film je poněkud zidealizovaným příběhem na motivy skutečných událostí, z nějž zejména Taylor s Mayem vyjdou relativně bez poskvrny. Už výše zmiňovaný spor s Cohenem dal jasně najevo, že se nedočkáme syrového životopisu, ale spíše líbivé pohádky.

Velká škoda je, že se nedozvídáme absolutně nic ze zpěvákova mládí. Život v přepychu a bohatství na Zanzibaru, cesta do internátní školy v Indii, návrat do Zanzibaru, útěk před revolucí do poměrně nuzných podmínek v Anglii... To vše zde shrne jednou dvěma větami jeho otec v průběhu oslavy narozenin. Již z trailerů je ale zřejmé, že materiálu, který se do filmu nedostal je poměrně dost a zatěžovat navíc celý film expozicí z jeho mládí by stopáž neúnosně protáhlo.

Co je pravda a co lež...?

Píše se rok 1980 a Brian skládá We Will Rock You...

Jakkoliv jde o vizuálně a výtvarně neskutečně precizní dílo, kde se pódiová vystoupení takřka blíží originálu - ano, o tom lze vést spory, ale například závěrečný Live Aid je takřka doslovnou rekonstrukcí včetně gest, letmého polibku přislíbeného matce, či pohybu muzikantů po pódiu - je až zarážející, s jakou ledabylostí a volností je zacházeno s fakty. A to jak životopisnými, tak diskografickými. Skladby se zde objevují jakoby nahodile, bez přímé spojitosti s konkrétním albem a zcela nezávisle na jejich původním vročení. Fat Bottomed Girls tak zaznívá v ději několik let před svým vznikem, Brian May skládá We Will Rock You tři roky po jejím vzniku a Another One Bitest The Dust předchází tiskové konferenci k albu Hot Space (to zde není explicitně jmenováno, divák se to dozvídá prostřednictvím plakátů za zády kapely). Na druhou stranu je třeba přiznat, že jediné album, o němž se ve filmu mluví konkrétně, je A Night At The Opera. Ostatní alba nejsou ani jmenována a my se tak pohybujeme v univerzu diskografie Queen, kde jde především o hudbu a je jedno, na kterém albu a kdy vyšla. A je s podivem, že to většinou ani nevadí.

Vezmeme-li to ale chronologicky - Freddie se seznamuje se skupinou Smile na jejich posledním koncertu. Pravdou je, že Freddie a Tim Staffell byli spolužáci a kamarádi. Freddie navštěvoval jejich koncerty poměrně hojně a radil jim. Ostatně sám nebyl žádný amatér - v té době prošel jako zpěvák kapelami Ibex (později Wreckage) a Sour Milk Sea. S Rogerem Taylorem navíc vedl vlastní butik v Kensingtonu a chvílí bydleli pohromadě. Po odchodu Tima Staffella byl proto poměrně logickou volbou. Otázka "Hraješ na basu?" je zapříčiněna tím, že Staffell byl i basák. Hned na prvním koncertu se tak ve filmu objevuje John Deacon. Ten se však ke kapele připojil až v průběhu roku 1971 a byl až čtvrtým baskytaristou. A mimochodem, Mary Austin chodila s Brianem Mayem, ale když jej Freddie požádal, zda je to mezi nimi vážné, ustoupil mu. Než jí však pozval na schůzku, trvalo mu to dalších šest měsíců.

Přerod Smile na Queen je ve filmu také poměrně rychlý, byť o názvu panovaly dohady a padaly mnohé návrhy. Ostatně pojmenovat čtyřčlennou mužskou kapelu Queen, bylo něco skutečně nehorázného (a to nejen proto, že to znamená Královna, ale v hovorové angličtině to je také označení pro mužského homosexuála, obzvláště toho ostentativně zženštilého).

John Reid (Aidan Gillen)

Aniž bychom se nadály, Queen prodávají dodávku a za utržené peníze nahrávají Seven Seas Of Rhye z alba Queen II, tedy jejich druhého studiového alba. Cesta za druhým albem však byla poměrně trnitá, ostatně až do vydání čtvrtého alba A Night At The Opera se potýkali s finančními problémy. Na vinně byla nepříliš výhodná (slušně řečeno) smlouva s Normanem Sheffieldem a společností Trident. Dovolím si ocitovat svůj starší text: "... album A Night At The Opera bylo příslovečnou sázkou do loterie. Z prvních alb díky smlouvě s bratry Sheffieldovými neviděli skoro ani penny. Vydali tři alba, jezdili na turné po světě, ale peníze nikde. Management se zlobil na Rogera Taylora, že příliš často láme paličky, přičemž oni na nové nemají. A sami jezdili v Rolls-Roycu. Někde byla chyba. A z těchto problémů jim pomohl John Reid, manažer Eltona Johna, který je vyvázal ze smluv a dal jim za úkol napsat to nejlepší album. Nejen chudá, ale i zadlužená kapela nahrála v sedmi různých studiích jedno z nejuznávanějších alb rockové historie, čímž si zachránili kariéru..."  Celá tato nepříliš pozitivní kapitola je de facto přeskočena a rovnou se dostáváme k Johnu Reidovi, který představí kapele Paula Prentera.

Reid jim zařídí nejen vystoupení v Top of the Pops (to je naopak podáno poměrně věrohodně, neboť vystupování na playback skutečně nesnášeli, ale podmínky v BBC nic jiného neumožňovaly), ale rovnou i velké turné po Americe. Pravda je ovšem taková, že jejich první velké turné začalo 12. listopadu 1973, kdy vyjeli poprvé jako předkapela Mott The Hoople, kteří se stali jedinou skupinou, které kdy Queen předskakovali. Takto vyjeli v dubnu 1974 i do Ameriky, avšak nešlo o takový úspěch, jako ve filmu, neboť u Briana Maye vypukla žloutenka a museli se neslavně vrátit. Mimochodem, jejich americké turné doprovází skladba Fat Bottomed Girls, přestože byla ve skutečnosti vydána až na sedmém studiovém albu Jazz v roce 1978. A žádost o ruku Mary Austin proběhla také poněkud jinak, neboť Freddie ji daroval velkou krabici, v niž byla menší krabice a v ní zase menší... až nakonec uvnitř nejmenší byl prsten.

Dámy a... dámy, Bohemian Rhapsody!

Jak jsem již zmínil, Ray Foster je fiktivní postava, byť je dosti volně založena na skutečném šéfovi EMI Royi Featherstoneovi, který sice zpochybňoval možnost na úspěch Bohemian Rhapsody kvůli její délce, ale jinak to byl fanoušek Queen. Filmový Ray Foster je tu mimo jiné i kvůli onomu metavtipu, neboť jej hraje Mike Myers, jinak též Wayne Campbell z Waynova světa. Naopak reálnou a poměrně trefně vystihnutou postavou je Kenny Everett, který byl Mercuryho blízkým přítelem (nikoliv však milencem) po 11 let, než jejich vztah ukončil v roce 1985 spor kvůli drogám. Přesto k sobě v roce 1989 našli cestu, mimo jiné kvůli faktu, že byli oba HIV pozitivní. Kenny Everett zemřel 4. dubna 1995.

Freddie se nakonec přiznal Mary ke své sexualitě patrně dost podobně, jako ve filmu (ostatně jak to bylo přesně, ví je Mary), ale pravdou je, že k tomu jen těžko mohla hrát Love Of My Life z Rio de Janeira z roku 1977. Queen totiž koncertovali v Jižní Americe až v 80. letech a jejich první koncert v Rio De Janeiru plánovaný na 27. 3. 1981 byl zrušen, když nedostali povolení hrát na Maracaná stadium. Poprvé tam tak vystoupili až 11. a 18. 1. 1985 jako hlavní hvězda festivalu Rock In Rio. Odtud také pochází nahrávka, kterou slyšíme ve filmu.

Freddie, nyní již s novým image, se poměrně záhy stěhuje do nového domu. Je jím patrně Garden Lodge, které ve skutečnosti sice koupil v roce 1980, ale nastěhoval se do něj až krátce po Live Aid v roce 1985. Na jedné z party obsluhuje Jim Hutton, kterého ale ve skutečnosti potkal v gay baru, aniž by Hutton tušil, kdo je ten muž, který se ho snaží sbalit. Partnery se však staly později, až po dalším setkání v restauraci.

Freddie a Mary, Rami a Lucy... hezký pár...

Protože jsou členové kapely popisováni relativně povrchně a o jejich soukromí se toho moc nedozvíme, vystupují ve filmu ve srovnání s Freddiem jako slušní a usedlí lidé, kteří mají své rodiny a děti. Pravdou je, že jejich účast na večírcích nebyla rozhodně tak pasivní, jak se nám film snaží tvrdit. Což je patrně jeden z dalších přínosů Rogera Taylora a Briana Maye jakožto spoluproducentů. Ani vztah s Mary Austin neměl tak rychlý konec a jejich odloučení rozhodně nebylo tak značné, jak ukazuje film. Mary byla Freddiemu nablízku po celý jeho život, což je patrné například z fotografií a videí z Magic Tour v roce 1986. Freddie se také stal kmotrem jejího syna Richarda. A Mary byla také jednou z posledních, která u něj byla, když umíral. A ano, byla také tou, která zdědila jeho sídlo Garden Lodge. Mimochodem filmový představitelé Mercuryho a Austin, Rami Malek a Lucy Boynton, spolu v průběhu natáčení filmu začali opravdu chodit...

Ani rozkol s Johnem Reidem nebyl tak dramatický. Jejich cesty se prostě a jednoduše přátelsky rozdělily v roce 1977, kdy funkci jejich manažera převzal Jim "Miami" Beach (ve filmu Tom Hollander, a mimochodem, tuto funkci zastává do dnes). Neshody kolem 10. alba Hot Space vypadají poměrně reálně, i když, jak jsem již napsal, reprezentuje jej píseň Another One Bites The Dust která ve skutečnosti vznikla pro osmé album The Game. Následující zničující tisková konference uvrhuje Freddieho do ještě většího odloučení a scéna natáčení klipu I Want To Break Free jej zastihuje již poněkud nezúčastněného a odtrženého od kapely. Následuje zákaz klipu na MTV, z čehož viní Freddie sám sebe, přestože skladbu nenapsal, ani nebyl původcem nápadu na klip. Vzniklou hádku ukončí konstatováním, že odchází na sólovou dráhu a Roger kontruje: "Právě jsi zabil Queen..."

Červen 1984, doba, kdy neměli Queen podle filmu existovat

Tato část filmu je asi nejvíc přitažená za vlasy a nejvíc manipuluje s fakty a časovou sousledností. Tak tedy: Kapela Queen se nikdy oficiálně nerozpadla. V době po vydání alba Hot Space vrcholila jistá tvůrčí krize, kdy se jednotliví členové hádali o to, čí píseň bude na albu a čí vyjde jako singl. Toto vnitřní pnutí film zobrazuje poměrně věrohodně. Ostatně není se čemu divit - všichni členové byli hudebně tvůrčí osobnosti a každý z nich byl autorem úspěšných skladeb. Proto se rozhodli po turné Hot Space  v roce 1982 vzít pauzu a věnovat se svým aktivitám. Ostatně Roger Taylor vydal svůj první sólový singl již v roce 1977 a první sólové album Fun In Space v roce 1981. V této přestávce vznikalo nejen Mercuryho album Mr. Bad Guy (1985), ale také Mayův sólový počin Star Fleet Project (1983) a Taylorovo druhé album Strange Frontier (1984). Přesto se v době tohoto odloučení sešli, aby nahráli 11. studiové album The Works (1984), ze kterého je mimo jiné I Want To Break Free a také Radio Ga Ga. Následovalo turné, které čítalo v roce 1984 celkem 32 a v roce 1985 dalších 16 koncertů. Jinými slovy - poslední koncert turné The Works Tour proběhlo 15. května 1985 v japonské Osace, necelé dva měsíce před Live Aid...

Není tedy pravdou, že by se kapela zcela rozpadla a její členové spolu nekomunikovali. Při hlubším zkoumání jejich diskografiemi zjistíte, že některé skladby, které měly původně být na albech Queen se dostaly na sólová alba a naopak. Pravda je, že Freddie v 80. letech prožíval poměrně divoké období a naplno se věnoval objevování své sexuality. A to ať už to bylo v New Yorku, kde si zakoupil apartmán  v budově Sovereign Buildings na 425 East 58th Street (to se z filmu nedozvíme, ale zde ano), nebo v německém Mnichově. Tam kromě nahrávání ve studiích Musicland prožíval vášnivý vztah s Winnie Kirchbergerem, rakouským restauratérem, kterého provokoval k záchvatům žárlivosti svým dalším milencem, Jimem Huttonem. A aby toho nebylo málo, jeho třetí láskou se stala o šest let starší herečka Barbara Valentin. Ani tato část příběhu se do líbivého portrétu legendy nehodila.

Dá se říci, že celá mnichovská anabáze je ve filmu podána neskutečně lehce a dalo by se říci až naivně. Nějaký ten večírek, trocha kokainu na stole, ale jinak nic, co by pobouřilo oko mladšího diváka. Zde se z Paula Prentera (hned po scéně, kdy zapříčiní vyhazov Johna Reida) stává hlavní antagonista celého filmu. Paul Prenter ve skutečnosti patrně byl křivák a člověk, který svým způsobem možná zapříčinil Freddieho smrt (tedy přeneseně - v tom, co vše mu ukázal a kam ho dostal), ale je třeba mít na mysli, že celý film je natočený pohledem dosti upraveným pány Mayem a Taylorem. A v jejich očích Prenter byl jistě arcipadouch. Mimochodem - pracoval pro Mercuryho až do roku 1987. Příčinou jejich rozloučení byla vlastně klukovina - Prenter uspořádal bez Mercuryho vědomí večírek, který zaneřádil celé místo tak, že jej jeho šéf vyhodil. Výhrůžky, že na něj ví ledasco, byly reálné, stejně tak jako fakt, že Freddieho "příběh" prodal bulváru. Nebyla to však televize, nýbrž tabloidní plátek páně Murdocha The Sun. Mimochodem, Paul Prenter zemřel na AIDS v srpnu 1991...

Je tedy patrné, že nikdy neproběhla ani schůzka pokorného Mercuryho a zbytku kapely, na které se mimo jiné dohodnou na tom, že od této chvíle budou podepisovat všechny písně jednoduše Queen a tantiémy si rozdělí rovným dílem. K tomuto rozhodnutí došlo až mnohem později, někdy v roce 1988 v době natáčení 13. alba The Miracle. Pravda není ani to, že spolu roky nehráli. A vlastně ani ta diagnóza AIDS. Podle dostupných informací byl Freddie pozitivně testován až někdy kolem Velikonoc roku 1987. Což byl ostatně také jeden z důvodů, proč bylo mamutí Magic Tour v roce 1986 jejich posledním. Před každým turné bylo třeba absolvovat zejména kvůli pojišťovnám zevrubné lékařské vyšetření, což daná situace neumožňovala...

Ale ještě na skok k Live Aid. Před jejich vystoupením manažer Jim Beach (Tom Hollander) zesílí zvuk. Jde sice historku s reálným pozadím, kdy byl před vystoupením Queen vypnut omezovač hlasitosti. Vypnul jej ovšem James "Trip" Khalaf, zvukový inženýr, který s Queen spolupracoval již od 70. let. A dodejme, že v závěrečném koncertu byly vynechány skladby Crazy Little Thing Called Love a We Will Rock You“, které předcházejí závěrečné We Are The Champions. Pravdou je, že obě zaznějí ve filmu dřív, což byl patrně důvod jejich vystřihnutí, přestože obě byly v rámci koncertu Live Aid natočeny.

Přesto přese všechno mám film Bohemian Rhapsody neskonale rád. Přiblížil hudbu jedné z nejlepších kapel na světě novým generacím posluchačů. Ve výsledku ani nevadí, co film vypráví, ale jak to vypráví. Megalomansky a skvěle. Jistě, našli bychom ještě pár věcí, které zamrzí - například barva Malekových očí, nebo dosti odfláknuté CGI publikum na Live Aid, ale jinak je film audiovizuální smrští, která vás nechá vydechnout jen málokdy. Nelze se však zbavit dojmu, že vidíme JEN a JEN to, co May a Taylor chtějí ukázat. V hlavě se mi letmo promítly scény, které by asi ve filmu chtěl Sacha Baron Cohen, jenomže to by byl úplně jiný film, se zcela jinou přístupností a jiným diváckým dopadem. Přesto všechno dávám filmu 5*, protože jsem všechny ty časové přesuny a faktické chyby sežral i s navijákem a nejen já, ale i moje blízké okolí jsme navštívili film opakovaně a vždy, jako drtivá většina diváků, seděli až do posledního titulku. A nakonec zazněl i potlesk. To jsem v kině nezažil... ani nepamatuji.

Zkrátka a dobře, tyto změny a zjednodušení měly určitou motivaci. Ono z filmařského hlediska je to jasné - máte k dispozici nějakých 120-135 minut kam se musí vejít vše a vše, co není podstatné pro hlavní dějovou linku musí pryč. Zanzibar? Internátní škola v Indii? Útěk ze Zanzibaru? Zbytečných 20 minut. Tim Staffel jako Freddieho spolužák? Freddie radící Smile, jak mají vstupovat? Minimálně 5 minut. Pryč. Tři basáci před Johnem? Nepodstatné, pryč. Problémy s bratry Sheffieldy? Echt, zbytečně temné, depresivní, ještě bychom museli řešit právní stránku věci. Pryč s tím. Společně bydlení, první drogy? Hm, to bychom nevypadali jako slušňáci, co myslíš Rogi? Jasně Bri, ven s tím... Turné po Americe s Mott The Hoople? Kdo kurňa dneska ví, kdo to byl? Pryč s tím! A tak dále a tak dále. Kdyby tam mělo být vše, měl by film minimálně 4 hodiny, nebo dva díly. Jen z trailerů je patrné, že se můžeme těšit buď na delší verzi na blu-ray, nebo přinejmenším několik vystřižených scén...

*) Hrubé tržby filmu vystoupaly na 903.655.259 $

Freddie Mercury: Žít do sedmdesáti by byla nuda

Freddie Mercury
15. 2. 1991

Nechci s tebou spát. Nepotřebuji ani vášeň. Nechci bouřlivé aféry, abych cítil, že můj život někam míří. Všechno co potřebuji, je péče a pohodlí, abych věděl, že má žena mi dává sladkou mateřskou lásku. Už dlouho jsem šel po téhle osamělé cestě. Mám už dost těch starých her. Jsem světák a říkají, že jsem silný. Ale mé srdce je těžké a naděje je pryč. Tam ve městě, v tom chladném světě venku, nehledám soucit, ale bezpečný úkryt. Mami, prosím, vezmi mě zpátky... Nechci dělat rozruch, ale ty mi můžeš dát všechnu lásku, po které prahnu. Nemůžu si ji ale vzít, uvidíš-li mě plakat. Toužím po klidu, než zemřu. Vše co chci, je vědět, že tu jsi a že mi dáš všechnu svoji mateřskou lásku. Bolí mě tělo, ale nemohu spát. Mé sny jsou jediná společnost, která mi zbyla. Cítím se jako zapadající slunce. Vracím se domů, za svou sladkou mateřskou láskou...

Psal se rok 1981. Queen zažívali skvělé časy. Koncem předešlého roku vydali album Flash Gordon, začátkem roku se vypravili na krátkou šňůru koncertů po Japonsku, aby následně dobyli Jižní Ameriku - Argentinu, Brazílii, Venezuelu a Mexiko. Roger Taylor vydal své první sólové album, Brian May se stal podruhé otcem, v Montrealu vznikl jejich první film (v roce 2007 vydaný ve skvělé kvalitě na Blu-Ray disku) a v neposlední řadě vydali výběrové album Greatest Hits, které se stalo nejlépe prodávaným albem v britské historii a v žebříčcích se udrželo bezmála 500 týdnů (což je víc než 9,5 roku!). Freddie Mercury si v té době užíval plnými doušky života v rámci sílící gay scény. Ať už to bylo v Mnichově nebo New Yorku, vrhal se do všeho po hlavě.

Freddie Mercury

23. 11. 1983

5. června 1981 vyšel článek amerického lékaře Michaela Gottlieba s názvem Pneumocystová pneumonie, kde popsal onemocnění, které se projevilo vzácnou formou zápalu plic u pěti amerických homosexuálů. Koncem roku bylo nemocných 200. V srpnu 1982 dostala nemoc jméno - syndrom získaného selhání imunity, tedy Acquired Immune Deficiency Syndrome. Jednoduše - AIDS. Američtí a francouzští vědci nezávisle na sobě objevili roku 1983 vir, který nemoc patrně způsobuje. Později byl pojmenován "virus imunitní nedostatečnosti", Human Immunodeficiency Virus, HIV... Téhož roku se v newyorském gay klubu Heaven potkali "profesor popu" Paul Gambaccini a Freddie. Gambaccini se jej zeptal, zda ve světle té nové nemoci změnil své chování. Freddie jen teatrálně rozhodil ruce a řekl: "Drahoušku, můj postoj je srát na to! Dělám cokoliv s kýmkoliv." K září roku 1983 v USA na nemoc zemřelo již 900 lidí.

Freddie Mercury

13. 7. 1985

13. července 1985 se Queen předvedli v tom nejlepším světle - vystoupili na akci Live Aid, kterou zcela opanovali. Freddie Mercury, i přes zákaz lékaře a zánět hrtanu (!), předvedl bezpochyby svůj životní výkon. Již tehdy bylo všem přítomným zřejmé, že Queen si ukradli show pro sebe. Jejich vystoupení je považováno za vůbec nejlepší rockové vystoupení všech dob (dokonce i před Jimem Hendrixem a Sex Pistols). Osmdesát jedna dní po jejich triumfu umírá na AIDS americký herecký idol 50. a 60. let Rock Hudson.

Queen, navnaděni úspěchem ve Wembley, se vrhli do natáčení dalšího alba. Po A Kind Of Magic následovalo jejich největší turné Magic Tour, odehrané výhradně na stadionech. Šestadvacet koncertů, včetně dvou zcela vyprodaných v londýnském Wembley a prvního stadionového vystoupení za železnou oponou, v pro nás nedaleké Budapešti. Turné se uzavřelo 9. srpna 1986 v Knebworth Park nedaleko Stevenage. Bylo to poslední turné Queen. Tehdy bezmála čtyřicetiletý Mercury se loučil z pódia tak, jak to uměl jenom on - okázale a teatrálně - v dlouhém hermelínu a s královskou korunou na hlavě. Tušil už tehdy, že to jsou jeho poslední koncerty? Podle jeho dlouholetého partnera Jima Huttona byl diagnostikován jako HIV pozitivní až po Velikonocích 1987, roku, kdy umírá na AIDS první člověk v Československu. Tehdy také natočil před kamerou poslední interview. Je na něm po letech opět bez kníru a viditelně silnější než dříve. Na radu lékařů přibral, aby jeho tělo mohlo o něco déle vzdorovat nemoci. Ta se již projevovala mimo jiné lézí na jeho tváři...

Svůj stav před okolím tajil. Dozvěděli se to jenom jeho nejbližší. Jedním z nich byl i manažer kapely Jim Beach, kterého však zapřisáhl, aby mlčel i před kapelou. Nakonec však musel s pravdou ven. "Asi víte, jakou nemocí trpím. Dál o tom nechci mluvit. Chci dělat muziku, dokud nezaklepu bačkorama." A jak řekl, tak udělal. V roce 1988 vydal své opus magnum, sólové album Barcelona a v červnu následujícího roku vyšlo album Queen The Miracle. Při vystoupení v Barceloně již kryla jeho tvář silná vrstva make-upu. Když se 18. února 1990 udílely hudební ceny Brit Awards, byli Queen oceněni za mimořádný přínos britské hudbě. Tehdy vystoupil Freddie Mercury na veřejnosti naposledy. Řekl jen: "Díky, dobrou noc."

Dohady a klepy okolo jeho vzhledu, dotírající bulvár (kterému se to snažili oplatit písní Scandal), to vše vedlo k tomu, že se Queen uchýlili do klidu švýcarského Montreux, kde kromě výše uvedených alb vznikalo i následující Innuendo a materiál, který se dostal až na posmrtné album Made In Heaven. Mezi ně patřila i skladba Mother Love, kterou jsem dnešní příspěvek uvedl. Freddie byl tehdy již natolik zesláblý, že nahrával s velkými pauzami. Každá sloka se jela třikrát a pak se šlo na další. Když mělo dojít na tu poslední, řekl: "Už se na to necítím. Půjdu si odpočinout a pak to nahrajeme." Do studia se však již nikdy nevrátil... Poslední sloku pak nazpíval Brian May. Přestože byl Mercuryho zdravotní stav v době nahrávání více než špatný, dokázal ze sebe dostat maximum. Kopl do sebe pár vodek a šel na to. Při poslechu zmíněné písně pak běhá mráz po zádech...

Poté se uchýlil do svého londýnského domu, který kdysi s takovou láskou a nadšením zařizoval, ale který se teď stal jeho vězením. Reportéři slídili doslova za okny. Strkali fotoaparáty do kufrů přijíždějících aut, aby zjistili, zda jsou v nich léky. Kapela kolem něj již dříve postavila hradbu lží. "Freddie je v pohodě, včera byl v tělocvičně." Mlžili a lhali, aby jej ušetřili a uchránili před všetečným okolím. Byli jedni z mála, které si Freddie ponechal ve svém okolí. Mnohé v posledních letech zapudil, aby byl obklopen skutečně jen těmi nejbližšími. Od září 1991 se mu výrazně zhoršil zrak. Kvůli ráně na noze (ulcerovaný Kaposiho sarkom) špatně chodil. Počátkem listopadu se rozhodl přestat brát veškeré léky, vyjma těch proti bolesti. Poslední týdny svého života trávil většinou v posteli a oknem sledoval zahradu. Během listopadu jej navštívili rodiče, sestra Kash, Elton John... a pravidelně doktor Gordon Atkinson. Až 23. listopadu 1991 vydala Roxy Meadeová, tisková mluvčí Queen, prohlášení, v němž Freddie přiznal, že trpí AIDS. V té době již stěží vnímal okolí. Následující den upadl do bezvědomí. Doktor Atkinson ujistil přítomné - v té době to byli zejména Joe Fanelli, bývalý milenec a současný přítel a kuchař Jim Hutton, poslední Freddieho partner a Peter Freestone, osobní asistent - že tento stav může trvat i několik dní, ale nemusí znamenat konec. Odpoledne dorazil hudebník a blízký přítel Dave Clark. Když Joe Fanelli vyprovázel doktora, přiběhl Clark s tím, že Freddie potřebuje pomoci dojít na záchod. Když Freestone a Hutton vešli do pokoje, postel už byla mokrá. "Měli bychom vyměnit prostěradlo," řekl Freestone a Hutton, ve snaze odlehčit situaci dodal "To bychom měli, nebo se strašně nasere, až se zase probudí." Zatímco Freestone měnil prostěradlo, Hutton převlékal Freddieho.

Freddie Mercury
30. 5. 1991

V té době šel na návštěvu Roger Taylor. Od Garden Lodge byl vzdálen nějakých tři sta metrů, když mu zazvonil telefon. Na druhé straně byl Peter Freestone. "Už nemusíš chodit. Umřel." Byl nedělní podvečer, 24. listopadu 1991. V srdcích všech blízkých zavládl smutek smíšený s úlevou. Freddie již nemusel trpět, byl navždy pryč. Zemřel v roce, kdy počet nakažených virem HIV či nemocných AIDS překročil deset milionů. Tak, jako mnoho nemocných, zemřel předčasně. A v paměti mnohých vytanul jeden z jeho výroků: "Nečekám až zestárnu. Co bude dál, to mě opravdu nezajímá. Žít do sedmdesáti by byla nuda."

Nuda byla totiž jedna z věcí, kterou Freddie nesnášel. A rozloučit se s ním tradičním (nebo zoroastrovským) pohřbem by byla asi také nuda. Na dalším udílení Brit Awards, v únoru 1992, oznámili Brian May a Roger Taylor plánovaný vzpomínkový koncert. Aniž byl známý jediný účinkující, byly lístky vyprodány během třech hodin. Za dva měsíce, 20. dubna, sledoval plný stadion ve Wembley "dvojdílný" koncert. V jeho první půli vystoupili (před)kapely jako Metallica, Extreme, Def Leppard nebo Guns N' Roses. Když se setmělo, přišli na pódium zbylí členové Queen a k nim se připojovali hosté - Slash, Roger Daltrey, Tony Iommi, Zucchero, James Hetfield, Robert Plant, Paul Young, Seal, Lisa Stansfield, David Bowie, Annie Lennox, George Michael, Elton John, Axl Rose, Liza Minnelli či Mott the Hoople, kterým kdysi dělali Queen předkapelu. Ač se všichni zpěváci snažili, seč jim hlasy stačily, bylo zřejmé, že Freddie byl jen jeden. Vzpomeňme si proto na něj záznamem tohoto nezapomenutelného koncertu. Není tu s námi už dvacet sedm let...

Pozn.: Text je lehce upravenou a o funkční odkazy doplněnou verzí textu z roku 2011...

Český film po r. 1989 – nová Nová vlna?

Následný text vznikl takřka před 15 lety. Promiňte prosím proto jeho sníženou kvalitu...
(text vznikl jako práce k přednášce Český film po roce 1989, Brno 2004)

V průběhu devadesátých let minulého století se objevilo v české kinematografii mnoho mladých debutantů, kteří svoji tvorbou rozdmýchali debatu o další Nové vlně a její přímé návaznosti na šedesátá léta. S odstupem času je však odborná veřejnost k tomuto názoru lehce skeptická. Co tedy chybělo tvorbě devadesátých let, aby dosáhla na tento lichotivý post? O tom by měly být následující řádky.

Nová vlna 60. let 

Slavné skupinové foto...
Zkuste najít podobné foto s filmaři 90. let...

Skutečným a nevyvratitelným styčným bodem mezi Novou vlnou a „novou Novou vlnou“ je expanze mladých tvůrců, povětšinou absolventů FAMU, na pole praktické filmařiny. V šedesátých letech to byli lidé jako Věra Chytilová, Evald Schorm, Jiří Menzel, Jan Schmidt, ale také dřívější absolventi Miloš Forman, Jaromil Jireš, Jan Němec či Hynek Bočan. Doplňme ještě Ivana Passera, který školu nedokončil, absolventa sochařství na AMU Jaroslava Papouška či kostýmní návrhářku Ester Krumbachovou. Tato skupina lidí, mnohdy propojená tvůrčími, ale i přátelskými svazky, začala tvořit novou kapitolu v historii české kinematografie. 

Ideologicky zatížená padesátá léta nedávala prostor k volné umělecké tvorbě. Po roce 1956, kdy Nikita Chruščov otevřeně zkritizoval stalinský režim, však začalo docházet k pozvolným změnám. V poválečné době poprvé došlo k rozkolísání zdánlivé stability komunistického režimu. To mělo za důsledek několik změn, ovlivňujících tuto generaci. V českých kinech se konečně začaly promítat světové filmy, které byly dříve trnem v režimním oku. Právě tyto snímky, ale i uvědomění si absurdity režimu vedlo k tvůrčímu obratu od ideologie směrem k jedinci. Z toho pramenila snaha o co největší upřímnost a autenticitu. Nastala doba „nouvelle vague“, tedy Nové vlny, jak toto hnutí poprvé označila francouzská kritika.

Tvůrci „kolem“ 

První Oscar...

Kromě mladé a nastupující generace tvořily v 60. letech i generace střední a nejstarší. Generace střední, zastoupená tvůrci jako Oldřich Lipský, Zdeněk Podskalský či Stanislav Rychman, se držela spíše komediálního žánru, ale i v jejich rukou vznikaly skvosty české kinematografie. Jmenujme namátkou Lipského Limonádového Joea, Rychmanovy Starce na chmelu či Podskalského Bílou paní. Stranou hlavního proudu stál František Vláčil, filmař par excellence, který látku pro své filmové eposy hledal v hluboké historii (Markéta Lazarová, Údolí včel) a Karel Kachyňa s Vojtěchem Jasným, jejichž hlavním inspiračním zdrojem byl venkov (Noc nevěsty, resp. Všichni dobří rodáci). 

Nejstarší generace byla zastoupena tvůrčím duem Ján Kadár a Elmar Klos, jejichž Obchod na korze přinesl českému filmu prvního Oscara za neanglicky mluvený film; a zejména matadorem českého filmu Otakarem Vávrou. Ten, nejen že prožíval v té době své tvůrčí znovuzrození (Romance pro křídlovku, Kladivo na čarodějnice), ale dalo by se mluvit i o tom, že on stál za celou Novou vlnou. Vávra totiž v roce 1954 sestavil učební osnovy pro FAMU a o rok později tam sám začal vyučovat. V jeho prvním ročníku byli Chytilová, Menzel, Schmidt a Schorm.

Tvorba Nové vlny 

Čím byla tvorba této generace natolik výjimečná, že se stala dosavadním vrcholem české kinematografie? Jednoduchá otázka, na níž však jen stěží nalezneme prostou odpověď. Mladí tvůrci se povětšinou dají zařadit do škatulky označené cinéma-verité, tedy doslovně přeloženo „film-pravda“. Hlavním cílem tvůrců bylo zachytit obyčejný život prostých lidí. Mnohdy se kvůli co největší autenticitě využívalo neherců, leč i v takovýchto případech se film držel kvalitního scénáře. 

Zatímco Věra Chytilová zprostředkovávala divákům ženský pohled na svět (Strop, Pytel blech), Evald Schorm se zaměřoval na duševní krizi jedinců (Každý den odvahu). S metodou cinéma-verité zašel snad nejdále Miloš Forman. Hned jeho debut, Konkurs, je nemilosrdným záznamem dívčí sebelásky, která je ventilována v mnohdy značně žalostných výstupech na fingovaném konkurzu v divadle Semafor. Ve svých dalších filmech Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky a zejména Hoří, má panenko dovedl tento princip k dokonalosti. 

... druhý Oscar...

Dalším zásadním rysem té doby byly bezpochyby kvalitní literární předlohy. Na plátno se tak dostávala díla Arnošta Lustiga (Démanty noci Jana Němce, Dita Saxová Antonína Moskalyka), Milana Kundery (Žert Jaromila Jireše) a zejména Bohumila Hrabala. Vznikl tak povídkový snímek Perličky na dně režisérů Menzela, Němce, Schorma, Chytilové a Jireše, do této kolekce nezařazené Fádní odpoledne Ivana Passera a jakýsi přídavek, středometrážní Sběrné surovosti Juraje Herze. Jiřího Menzela oslovila Hrabalova tvorba natolik, že přemluvil autora ke „zchronologizování“ novely Ostře sledované vlaky pro filmové potřeby. Výsledkem byl druhý Oscar pro český film a jeden z nejlepších snímků vůbec. Jako epitaf této éry lze brát Menzelovy Skřivánky na niti, jenž otevřeně kritizují 50. léta. Jako „odměnu“ za svou upřímnost mohl mít tento film premiéru až v lednu 1990. Srpen 1968 znamenal nejen konec této svěží tvorby, ale i vlnu emigrace. Svoji rodnou zemi tak opustili Vojtěch Jasný, Jan Němec, Ivan Passer, Ján Kadár, Miloš Forman či Pavel Juráček. 

Výše uvedený výčet autorů je značně kusý a navíc namátkový. Faktem zůstává, že v průběhu šedesátých let vzniklo jen minimum vyloženě špatných filmů. Silné osobnosti, které v tomto světlém místě mezi stalinskou totalitou padesátých let a normalizační šedí následujících roků tvořily, byly výjimečným úkazem. Jejich snímky se staly dosavadním vrcholem české (ale i slovenské) kinematografie.

O třicet let později… 

Ke konci osmdesátých let bylo již všem jasné, že vláda komunismu nebude mít dlouhého trvání. Přišel rok 1989 a režim skutečně padl. Pocit opojení s sebou ale nesl nahořklou pachuť reality. S koncem režimu se ideologické požadavky na filmovou tvorbu a cenzurní zásahy staly minulostí, ale skončil též státní filmový monopol. Na jednu stranu omezující, na stranu druhou finančně zabezpečující. Kinematografie tak byla hozena jako neplavec do hluboké vody. Dobíhající dramaturgické plány vyslaly do světa několik svých pohrobků, o které však byl minimální zájem. Diváci dávali přednost trezorovým snímkům, tedy tvorbě Nové generace. 

... skoro Oscar...

Prvním filmem nové dekády se stala adaptace Tankového praporu Josefa Škvoreckého. První poválečný film natočený soukromou firmou uspěl a dokázal tak, že lze natočit film i mimo ochranná křídla státního monopolu. Téhož roku, tedy 1991, vzniká také jeden z posledních úspěšných snímků Filmového studia Barrandov. Je jím celovečerní debut absolventa dokumentaristiky na FAMU Jana Svěráka Obecná škola. Zprvu nenápadný nástup je následován ovacemi poté, co je film nominován na Oscara. 

V roce 1992 byla schválena privatizace Barrandova, který se později stal předmětem vleklých sporů. Jedinými debutanty tohoto roku jsou bratři Šimon a Michal Cabanovi a jejich snímek Don Gio. Ten je však přijat poněkud vlažně a to jak diváky, tak i kritikou a pozornost na sebe strhávají filmy tvůrců 60. let, jako je Věra Chytilová a její Dědictví aneb Kurvahošigutntag, Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý Juraje Jakubiska, ale bohužel i silně nepovedený počin Martina Růžičky Trhala fialky dynamitem. Roku 1993 dochází ke zlomu. Československo se rozděluje, Barrandov je privatizován a nastupují další mladí tvůrci.

Nová „vlnka“ 90. let 

.... Plyšový lev...

Jak již bylo řečeno, i v devadesátých letech dochází k nástupu mladých tvůrců, ale tento příliv je v porovnání s šedesátými léty jaksi pozvolnější a mnohem méně důrazný. V roce 1993 přichází se svojí opomenutelnou prvotinou Ivo Trajkov. Jeho Kanárská spojka získává prvního Plyšového lva za nejhorší film. Úspěšněji si vedl o něco starší kameraman Jaroslav Brabec, který usedl na režisérskou stoličku a vyzbrojen svým vlastním scénářem na motivy knihy Josefa Váchala vytvořil půvabný Krvavý román. 

V tomtéž roce přišel se svoji prvotinou Jan Hřebejk, který podle scénáře Petra Jarchovského vytvořil konečně důstojného následovníka Starců na chmelu, hudební film Šakalí léta. O něco rozporuplnější přijetí si vysloužil Petr Kotek a jeho Záhada hlavolamu. 

... z Bolka se stal Boleslav...

Roku 1994 se na plátna kin vrátil asi nejvýraznější tvůrce této dekády Jan Svěrák. V rozmezí zhruba sedmi měsíců uvedl nejdražší snímek té doby Akumulátor 1 a nízkorozpočtovou letní road-movie Jízda. Jan Svěrák je všeobecně považován za nejúspěšnějšího porevolučního tvůrce. Jeho filmy nepostrádají dobrý scénář (povětšinou z pera jeho otce Zdeňka Svěráka), silnou vizuální stránku ovlivněnou oblibou v amerických filmech a formální i obsahovou dotaženost. Dalším debutantem, i když o několik let starším byl Vladimír Michálek, který svoji tvorbou dokazuje všestrannost svého talentu. Po kafkovské Americe následovalo komorní drama Zapomenuté světlo, „eastern“ z doby druhé světové války Je třeba zabít Sekala, syrový příběh ze současnosti podle Jáchyma Topola Anděl Exit a naposledy Babí léto, laskavá komedie podle scénáře Jiřího Hubače. 

Kultovka jedné generace

Další význačnou osobnost reprezentoval na plátnech kin film Indiánské léto. Byl jím Saša Gedeon, který po čtyřech letech natočil svůj zatím poslední film Návrat idiota. Na úspěch svého filmu Reqiuem pro panenku se pokusil navázat Filip Renč, ale jeho Válka barev byla přijata spíše rozpačitě. Dalšími dvěma nastupujícími autory jsou Petr Zelenka a David Ondříček. Zelenka svým pseudodokumentem Mňága – Happy end, stejně jako Onříček a jeho Šeptej oslovili zejména mladou generaci. V prvním případě následovaly dnes již takřka kultovní Knoflíkáři a v případě druhém neméně oblíbení Samotáři podle Zelenkova scénáře. 

... třetí Oscar!

V roce 1995 se k režii dostal další kameraman, tentokrát F.A. Brabec, jehož Král Ubu, později Kytice a naposledy Krysař, jsou vizuální podívanou, mnohdy však na úkor příběhu. Tentýž rok šel do kin jeden z největších úspěchů porevoluční kinematografie - Kolja Jana Svěráka, který se stal třetím českým snímkem oceněným americkým Oscarem. 

... zase skoro Oscar...

Výčet filmařů z tohoto období by mohl být mnohem delší, proto jen pro úplnost několik dalších. Petra Nikolaeva a Petra Kolihu spojuje adaptace románů Michaela Viewegha. Debutant Nikolaev si zvolil Báječná léta pod psa, zatímco o rok starší a o jeden film zkušenější Koliha Výchovu dívek v Čechách. Ke konci 80. a v průběhu 90. let se režisérsky projevili i tři „sklepáci“ – Milan Šteindler (Vrať se do hrobu, Díky za každé nové ráno), Ondřej Trojan (Pějme píseň dohola, Želary) a Tomáš Vorel (Kouř, Kamenný most, Cesta z města). Zdeněk Tyc na sebe upozornil svými Žiletkami, leč po neúspěchu svého druhého filmu UŽ se stáhl do ústraní a natáčet začal až po sedmi letech. Silným filmem Marian se uvedl na pole celovečerní tvorby dokumentarista Petr Václav, zatímco Kryštof Hanzlík se dvakrát, pouze s částečným úspěchem, vydal na pole fantastického filmu – Poslední přesun, Do nebíčka.

.... oscarová nominace...

Česko – slovenským projekty Zahrada a následujícím Orbis Pictus se pokusil Martin Šulík vzkřísit poetický film. Po Čase sluhů Irena Pavlásková natočila Corpus delicti, snímek snažící se reflektovat aktuální problémy a pokračování svého debutu Čas dluhů. Je-li řeč o ženách, asi nejzářivějším objevem konce 90. let je bezesporu Alice Nellis, jejíž autorské Ene Bene a Výlet (námět, scénář, režie, zpěv) jsou dialogově propracované a skvěle odpozorované situace z prostého života. Na konci této dekády se do kin vrátil Jan Hřebejk, jehož hořko-veselé retro Pelíšky přilákalo značné množství diváků, zatímco snímek Musíme si pomáhat dokázal, že umí zahrát i na vážnou strunu.

Nová vlna v důchodu 

Ku*va se neříká...

Chceme-li se zamyslet nad Novou vlnou, musíme se podívat i na její tvorbu v této době. Krátce po revoluci se domů vrací někdejší enfant terrible Nové vlny Jan Němec a zpracovává látku, jejíž realizace měla proběhnout na konci 60. let, knihu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. Vzniká film V žáru královské lásky, který jakoby se nehodil do rozjařené porevoluční doby, a tak zapadá. Rozpačitého přijetí se dostává i jeho Jméno kódu: Rubín a náročným autobiografickým Nočním hovorům s matkou. Středometrážní Mí Pražané mi rozumějí Věry Chytilové jsou přijati vlažně, ale její další film, lidová komedie Dědictví aneb Kurvahošigutntag, se stane na určitý čas hitem. K ženskému pohledu na svět se vrací ve filmu Pasti, pasti, pastičky. 

Pozapomenutý klenot

Jeden z nejmladších představitelů Nové vlny, Hynek Bočan, se nejprve pouští do pohádky O zapomětlivém černokněžníkovi, aby se poté přesunul k televizní tvorbě, přesněji ke spolupráci s Jiřím Stránským, ze které vzešel rozsáhlý seriál Zdivočelá země (sestříhaný později na celovečerní film) a drama z komunistického lágru Bumerang. Další tvůrce, Jan Schmidt, nejprve slaví úspěch se snímkem Vracenky, dětským pohledem na stalinská padesátá léta, aby později projevil minimum citu pro žánr v nepovedené pohádce Jak si zasloužit princeznu. Kvalitními, byť značně televizně stylizovanými snímky, byly práce Jaromila Jireše Helimadoe, Dvojrole a především povedený Učitel tance. Standardně vysokou úroveň si udržel Karel Kachyňa ve filmech Fany, Hanele a zejména v baladické Krávě. Z emigrace se na natočení filmu Návrat ztraceného ráje vrátil Vojtěch Jasný. Juraj Jakubisko se přestěhoval do Prahy a natočil rozsáhlou epickou fresku Nejasná zpráva o konci světa. Zatím posledním filmem Jiřího Menzela je adaptace novely Vladimíra Vojnoviče Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina.

Rozdíly a podobnosti 

Podíváme-li se na tvorbu těchto dvou období z čistě matematického hlediska, je na první pohled jasné, že co do počtu filmů vedou 60. léta. V době od roku 1960 do 1970 vzniklo takřka 360 hraných filmů, zatímco v letech 1990 až 2000 „pouze“ necelé dvě stovky. Tato čísla tedy hrají ve prospěch Nové vlny. Sečteme-li ovšem režiséry činné v těchto dekádách, dojdeme k překvapivě podobnému číslu. Tentokrát však mírně ve prospěch 90. let (106 režisérů 60. let versus 115 režisérů 90. let) 

Pomineme-li kvantitu, zapříčiněnou změnou financováním filmů po roce 1989, máme tu dvě, co do počtu, rovnocenné skupiny tvůrců. Problém tedy není ani tak v počtu autorů či filmů, ale v jejich kvalitě, obsahu a poselství. 

Nová vlna byla z pohledu 90. let jednotný útvar, jakýsi živoucí organismus propletený mnoha vazbami. Na dílech jednoho tvůrce spolupracovali jiní režiséři a scénáristé (např. Jaroslav Papoušek a Ivan Passer na Formanových Láskách jedné plavovlásky a Hoří, má panenko; Pavel Juráček s Věrou Chytilovou na Sedmikráskách, s Ivanem Passerem na Intimním osvětlení, s Janem Schmidtem na Konci srpna v hotelu Ozón atd.). 

Devadesátá léta se oproti tomu vyznačují spíše individualitou. Nezávislí jedinci si „hrají na svém písečku“ a málokdy na něj pustí někoho jiného. Výjimka potvrzuje pravidlo, a tak vznikli Samotáři Davida Ondříčka podle scénáře Petra Zelenky. V podstatě je však vzájemná spolupráce mezi autory spíše vzácností. 

Dotkl jsem se scénářů, což je další věc, na které 90. léta „ztrácí body“. Dobrý film jen těžko vznikne bez dobrého scénáře. Ty ze 60. let byly mnohdy postaveny na kvalitních literárních předlohách takových autorů jako byli Bohumil Hrabal, Arnošt Lustig, Josef Škvorecký, Ladislav Fuks či Vladimír Páral. Nezřídka se stávalo, že autoři sami spolupracovali na scénáři. Jmenujme například Bohumila Hrabala, podílející ho se na všech adaptacích svých knih, Vladimíra Párala asistujícího při psaní Soukromé vichřice Hynka Bočana, Ladislava Fukse spolupracujícího na Spalovači mrtvol Juraje Herze či Arnošta Lustiga jako spoluscenáristu Transportu z ráje Zbyňka Brynycha, Démantů noci Jana Němce nebo Dity Saxové Hynka Bočana. 

Viewegh není Lustig...

Po roce 1989 však došlo ke stagnaci i na poli původní literatury a scénáristům tak vyschnul spolehlivý inspirační pramen. Jednou z mála výjimek je Michael Viewegh, jako autor námětu Báječných let pod psa a Výchovy dívek v Čechách. Druhou výjimkou je Petr Šabach, jehož knihy slouží za předlohy filmům režiséra Jana Hřebejka a scénáristy Petra Jarchovského. Se scénáři úzce souvisí kvalita hereckého projevu. Špatně zahraná role nemusí být známkou hercovy umělecké nemohoucnosti, ale spíše špatně napsané postavy. 

Na druhou stranu, devadesátá léta vedou v práci s kamerou a hudbou. Vizuální stránka je většinou dotažena k dokonalosti. Částečně to souvisí s používáním širokoúhlého obrazu, který byl v 70. a 80. letech považován za buržoazní a reakční[1]. Po formální stránce je více využíváno jízd, steadycamů a dalších moderních prvků. Kamera je však spíše štětcem malujícím umělecká plátna a nikoliv nemilosrdným okem sledujícím realitu. Dalším problémem je mnohdy vizuální přesycenost, jak je tomu například ve filmu F.A. Brabce Kytice. 

- Co s váma dělali?
- Asi všechno doktore...

Druhý jmenovaný faktor, tedy hudba, je na vysoké úrovni a to jak hudba původní, tak i její výběr z klasického období. Jako skladatelé se uplatňují zejména tvůrci populární hudby jako jsou Marek Eben, Petr Hapka, Ivan Hlas, Jan P. Muchow, Ondřej Soukup, Karel Svoboda, Jaroslav Uhlíř a další. Zejména Ondřej Soukup dokáže vytvořit mohutný, až hollywoodsky znějící doprovod, čehož důkazem je Akumulátor 1, Kolja nebo Tmavomodrý svět Jana Svěráka. Další změnou oproti 60. letům je také vydávání zvukových nosičů s filmovými soundtracky. 

Trapno jak u Formana

Zatímco režiséři Nové vlny kladli důraz na upřímnost, opravdovost a takřka až dokumentárnost svých filmů, tvůrci 90. let se od tohoto stylu vzdalují. Jejich snímky jsou pečlivě komponované a jakoby v nich nebylo místo pro náhodu. Důraz je kladen na efektnost, která bezesporu pramení z vlivu reklamy. Jednou z mála výjimek tvoří Petr Zelenka a jeho pseudodokument Mňága - Happy end. Tvůrcem snad nejbližším cinéma-verité je Saša Gedeon, jehož Indiánské léto svými dialogy odkazuje na filmy Miloše Formana a místy je takřka cituje.

S Aňou je to vždycky Jízda...

S režisérským vedením se vrátím ještě jednou k hercům devadesátých let. Stejně jako měla Nová vlna své Pucholty, Vostrčily, Šebánky či Brejchové (ať Hanu nebo Janu), má porevoluční film své Geislerové nebo Vilhelmové. Herecké projevy pak kolísají od toporných figurek (viz scénář) po profesionálně a hlavně upřímně prožité role. Jejich nejlepším příkladem jsou filmy Saši Gedeona. 

Závěrem uvedu jednu z mála přímých vazeb na Novou vlnu, i když přesahuje rámec této práce. Debut Jana Krause Městečko z roku 2003 byl sice přijat rozporuplně, ale dostalo se mu osobního ocenění samotného Miloše Formana.[2]

V čem je tedy problém? 

Máme za s sebou alespoň částečný přehled tvůrců obou dekád a porovnání jednotlivých aspektů. Nyní by měla být zodpovězena otázka nastolená na počátku této práce: co chybělo tvorbě 90. let, aby se stala „novou Novou vlnou“? 

Zřejmě nejjednodušší, leč značně triviální odpovědí, by bylo konstatování, že film 90. let postrádá výrazné osobnosti. Jak tvrdí Andrej Halada, je to patrně zapříčiněno společensko-politickou situací, ve které tvůrci vyrůstali. Zatímco autoři Nové vlny za sebou měli dětství prožité ve válečné době a dospívání v temném stalinismu padesátých let, generace let devadesátých vyrůstala v šedých stojatých vodách normalizace. Chyběl jim tedy onen silný prožitek, který by ovlivnil jejich tvorbu. Přesto se několik osobitých tvůrců objevilo. 

Těžkotonážní řachanda
© NFA

Oproti šedesátým létům jsou porevoluční roky chudší na generační výpovědi, které by mohly oslovit široké publikum. Snad nejblíže k tomu měl Jan Svěrák a jeho Jízda či s přimhouřením oka David Ondříček se Samotáři. Režiséři žijící v naprosté tvůrčí svobodě (omezené snad jen finančními požadavky) si jakoby neuměli s touto volností poradit. Prvním projevem svobody byly upachtěné a dnes již naštěstí zapomenuté „lidové“ či chcete-li „restituční“ komedie (Trhala fialky dynamitem a Hotýlek v srdci Evropy Martina Růžičky, Kanárská spojka Ivo Trajkova, Ještě větší blbec, než jsme doufali Víta Olmera nebo absolutní trapnost Divoké pivo Milana Muchny). Dalším spojujícím rysem filmů počátku devadesátých let je prosazování sexuality.

Ještě větší kravina, než si dovedete představit

Dřívější tabu muselo být takřka v každém filmu. Ať již to byla nahá žena (např. Vekslák aneb Staré zlaté časy Martina Šulíka), scéna z erotického salónu (např. Dědictví aneb Kurvahošigutntag), či obskurní soulože (již zmiňovaný Ještě větší blbec, než jsme doufali Víta Olmera). Naštěstí přílivem erotických časopisů a videokazet byl hlad po sexualitě utišen a z filmové produkce se přesunul do oblasti pornografie. Erotika tak začala být opět zobrazována pro svůj estetický význam, stejně tak jako tomu bylo v některých filmech let šedesátých. Kvalita filmů ale začala stoupat ve všech tvůrčích sférách. 

Obraz doby, to byla klíčová slova, kterými byla šedesátá léta mimo jiné významná. Reflexe dobových problémů a společenské situace ve filmech devadesátých let však není tak výrazná a pokusy o ní vypadají až na pár případů lehce nedotaženě. Důvody je třeba hledat ve všech výše uvedených faktorech.

Poslední rozdíl, který uvedu, je úspěch. V šedesátých letech debutovalo několik režisérů stylem „veni, vidi, vici“, tedy hned svým prvním dílem uspěli. Jmenujme jeden z neúspěšnějších a nejkvalitnějších snímků Nové vlny, Němcovy Démanty noci a Menzelův celovečerní debut Ostře sledované vlaky. V devadesátých letech je snad podle kritéria úspěšnosti možno jmenovat Jana Svěráka, jeho nominaci na Oscara za Obecnou školu a jeho získání za Kolju. 

Tvůrci devadesátých let si tedy nálepku „nová Nová vlna“ patrně nezasluhují. To však neznamená, že by to období nebylo tvůrčně úspěšné. Zkrátka jen nedosáhlo na pomyslný vrchol, který nadále tvoří kinematografie 60. let. Tvůrci se sice snažili, ať už úmyslně či neúmyslně, na tento vrchol vyšplhat, ale zůstali asi ve třech čtvrtinách cesty. Nezbývá tedy než čekat, co přinese 21. století...
---

[1] V 60. letech několik širokoúhlých filmů vzniklo, namátkou jmenujme snímky jako Limonádový Joe aneb Koňská opera, Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů, Až přijde kocour, Světáci či Penzion pro svobodné pány. 

[2] V dopise adresovaném režisérovi Forman napsal: “Milý pane Kraus, takhle jsem se už dlouho na českém filmu nepobavil. Ty lidičky jsou takoví dojemní našinci, že člověku naskakuje husí kůže. A jestli Vás budou mlátit po hlavě za to, že se podobáte těm našim filmům ze 60tých let, tak volové, protože po ohřívaný polívce husí kůže nenaskakuje. Srdečně Miloš Forman.“
---

Použitá literatura: 

BŘEZINA, Václav (1997): Lexikon českého filmu. Praha: Cinema. 546 s. 

HALADA, Andrej (1997): Český film devadesátých let. Praha: Lidové noviny. S. 114, 237 s. 

HUDSKÝ, Aleš (2003): Režiséři pod vlivem… Otakar Vávra. Praha: Cinema. Č. 4/144, s. 76 – 79. 

LIPŠANSKÝ, Jan (2003): Odkrýváme skryté funkce vašich disků. Praha: DiViDi. Č. 10/2003, s. 33. 

SEDLÁČEK, Jaroslav (1998a): 100 let českého filmu – Horizontální vertikální řez novou vlnou (1964 – 1970) Praha: Cinema. Č. 4/84, s. 50 – 55. 
SEDLÁČEK, Jaroslav (1998b): 100 let českého filmu – Století s otevřeným koncem (1990 – 1998) Praha: Cinema. Č. 7/87, s. 76 – 81.