Dnes uplynulo přesně 20 let od vydání čtrnáctého (a za života Mercuryho posledního) studiového alba Queen Innuendo.
Ačkoliv jde o album čtrnácté, pro mě je albem prvním - to jsem už tady ostatně psal. Ve svých deseti letech jsem se rozhodl skoncovat s poslechem hitů Jana Rosáka a Písniček z Rosy a vydat se nějakým jiným směrem. Od bratrance jsem dostal půjčené tehdy velmi populární kazety z Polska - na nepříliš kvalitních nahrávkách se k nám v době rozpuku kapitalismu dostávaly světové skupiny jako New Kids on the Block, Roxette a nebo právě Queen. Tyto tři kapely se mi dostaly díky bratranci do ruky a zatímco NKOTB mě pustili poměrně záhy a Roxette se chvíli drželi, Queen mě svým Innuendem uchvátili.
Album pro mě bylo vždy typické svým hutným soundem, říznými kytarami, dunivými bubny a nad tím vším se klene hlas, který dovede jak sametově hladit, tak být ostrý jako motorová pila. Až po letech, když jsem si doplnil vzdělání (a diskografii), jsem začal chápat, v jaké atmosféře asi album vznikalo. Poslední kritikou chválené studiové album The Works bylo kdesi v 80. letech, cosi jako soundtrack A Kind Of Magic oslovil jen několika skladbami a The Miracle bylo některými proklínáno stejně jako Hot Space. A právě po něm, v době, kdy už Mercury věděl, že mu moc času nezbývá, začal tlačit na své spoluhráče, aby se vrhli do práce na dalším albu.
Poté co nahráli The Miracle během ledna a února 1989 (vyšlo pak až v červnu téhož roku), začal Mercury pracovat na Innuendu s přestávkami již od března 1989. Poté co se Brian May s Rogerem Taylorem v listopadu vrátili z propagační šňůry k albu The Miracle, začali nahrávat v plném složení. Materiálu bylo nakonec tolik, že 4. února 1991 vyšlo jejich nejdelší (bezmála 54 min) studiové album a něco materiálu zbylo na další, jehož vydání se Mercury již nedožil (nahrával však dál až do června 1991).
Stejně jako na předešlém albu jsou i zde podepsány všechny písně jménem Queen (vyřešili tak spory o peníze, které tak dělili rovným dílem), ale dá se říci, že autorsky se nejméně zapojil John Deacon (spoustu času trávil na lyžích, ale rozhodně nápadem přispěl ke skladbě Hitman).
Pro dnešek vynechám čtyři skladby, kterým se budu věnovat někdy příště (I'm Going Slightly Mad, Headlong, These Are The Days Of Our Lives a The Show Must Go On) a podívám se na otvírák alba, titulní Innuendo.
První singl z alba vyšel 14. 1. 1991 (s B-stranou Bijou) a ihned se vyšvihl na první místo hitparády. Není se čemu divit, protože Innuendo svojí mohutností i délkou připomíná Bohemian Rhapsody, i když v poněkud syrovější podobě. Hostem byl Steve Howe, od roku 1970 kytarista skupiny Yes, který do skladby nahrál nezapomenutelnou pasáž na španělskou kytaru. Videoklip režisérů Jerryho Hibberta a Rudiho Dolezala kombinoval stop-motion animaci s kreslenou animací, kde každého člen kapely "ztvárnil" jiný slavný umělec. A celé to rámovaly obrazy francouzského karikaturisty 19. století Grandvilla, které tvořily výtvarnou podobu celého alba. Ostatně... podívejte se sami...
Podle mého naprostá pecka a jedinečný skvost. Není divu, že k natočení (vůbec ne špatné) cover verze se v roce 1997 odhodlala německá powermetalová partička Scanner. A světe div se, zadařilo se jim víc, než o deset let později americkým Queensrÿche.
O emotivní skladbě I Can't Live With You mluví Brian May jako o velmi osobní písni, jejíž text ze sebe dostal, když mu bylo hodně mizerně. O šest let později vyšla v nové, rockovější úpravě, na výběru Queen Rocks.
Song Ride The Wild Wind nezapře automobilového fanouška Rogera Taylora a lehce připomíná jeho o šestnáct let starší I'm In Love With My Car.
Když Freddie Mercury pracoval na přelomu let 1987 a 1988 s Montserrat Caballé na sólovém albu Barcelona, složil s Mikem Moranem skladbu Africa by Night. Ta se však nakonec na album nedostala a byla přepracována do All God's People, kterou jsem vždycky měl moc rád pro její proměnlivou náladu, která i přes zapojení ostatních členů kapely hodně připomíná náladu Barcelony.
V době, kdy Deacon lyžoval a May s Taylorem propagovali The Miracle, složil Mercury skladbu Delilah, která pro mě byla vždy dost zvláštním úkazem. Rockeři zpívající o perské kočce? Mercury byl jejich velký milovník, několik jich choval a Delilah byla jeho oblíbenkyně. Údajně ale musel hodně bojovat, aby se skladba na album dostala, protože zejména Roger Taylor ji neměl právě v lásce (tu píseň, o vztahu ke kočce nevím). S odstupem času však musím uznat, že to, co předvádí May na kytaru (poprvé s talkboxem - "Jo. Je to poprvé. Nakonec jsem podlehl a jeden použil. Tlačili na mě a já řekl: 'No, myslím, že neexistuje žádný jiný způsob, jak udělat ty "mňau" zvuky") stojí za to.
Zvláštní skladbou je dozajista Don't Try So Hard, která nepatří ke známým ani populárním skladbám. Zvláštní, až melancholická nálada je doprovozena Mercuryho falzetem... Tak trochu chmurka.
Oproti tomu The Hitman je skoro grunge. Mercuryho skladbu upravil Brian Maye, nahrál demo verzi, která zněla slibně, ale teprve Mercuryho hlas jí dodal řádný říz. Asi nejtvrdší skladba Queen (i když o tom lze polemizovat... taková Sheer Heart Attack nebo Stone Cold Crazy také nejsou žádné baladky).
Další skladba je jakýmsi experimentem. Inspirováni Jeffem Beckem a jeho Where Were You, chtěli May s Mercurym udělat píseň naruby (podobně jako před mnoha lety skupina Yes s jejich Soon), tedy obrátit klasický model - zpěv, kytarový part, zpěv. Výsledkem byla skladba Bijou, kterou Brian May později hrával na koncertech živě.
Album Innuendo vznikalo ve vypůjčeném čase, jak se občas píše. Přesto na něj zbylí členové kapely (vyjma Johna Deacona, který si užívá hudebního důchodu) vzpomínají jako na šťastné období, kdy se jim v studiu dařilo a sám Taylor to připodobnil k dobám A Night At The Opera. Nemůžu než souhlasit...
Žádné komentáře:
Okomentovat