Hity ani oblíbené ani příliš známé Brity XL -Jealousy & Mustapha

Čtyřicátý příspěvek na téma singlů skupiny Queen je tak trochu zvláštní. Nejde o přesné datum vydání singlu, navíc jde o singly dva a navrch o písně nepříliš známé ani populární. Kristova léta slaví skladby Jealousy a Mustapha, které vyšly na albu Jazz a samostatně na SP v několika zemích...

Ruské vydání
www.queenvinyls.com

Proč tedy psát o skladbách, které nejsou žádné hity. No, právě proto - takové Radio Ga Ga nebo Bohemian Rhapsody zná skoro každý a psát o nich je jako nosit sovy do Athén. Vedle nich však jsou skladby méně známé nebo takřka neznámé. A mezi ně patří dnešní první skladba, baladická Jealousy. Třetí singl z alba Jazz vyšel na Novém Zélandu, v USA a v Rusku (nebo spíše SSSR) až 27. dubna 1979, tedy v době, kdy Queen objížděli s turné Live Killers Evropu a Japonsko (ten den hráli v Kobe). Vzhledem k tomu, že píseň nedoprovázel videoklip, nedostalo se jí valné pozornosti. Při jejím poslechu mi to skoro přijde až líto. Balada Freddieho Mercuryho začíná pianem (za nímž sedí autor skladby), na nějž naváže Brian May s akustickou kytarou (stejnou jako u starších skladeb White Queen a The Prophet's Song), pod jejíž pražce byly vloženy kusy strun z klavíru a tím byl dosažen kýžený sitárový zvuk. Výsledná skladba poněkud zapadla (nedávno se stala součástí výběru Deep Cuts 2), patrně i pro absenci videoklipu. A tak alespoň video s textem:

Druhou stranu obstaral Roger Taylor, který byl nejen autorem, ale s Mercurym i zpěvákem skladby Fun It. Skladba je další zvláštností - kapela se zde vůbec poprvé vydala směrem k disco a funku - a nejpodivnější na tom je právě autor skladby, který později tak neměl rád disco/funky album Hot Space. Roger Taylor zde poprvé užil automatické bicí a zároveň řešil autorský přetlak. Spousta skladeb, které napsal pro The Game se na album nevešla, a tak si je schoval pro své sólové album Fun in Space.

Druhý singl, který se váže k albu Jazz je jeho otvírák, který vyšel na SP v Bolívii, Německu, Španělsku, Jugoslávii a SSSR. Queen při nahrávání spojili opět své síly s  Royem Thomasem Bakerem (produkoval jejich první čtyři alba) a po klasičtějším News Of The World začali zase více experimentovat.

Jugoslávské vydání
www.queenvinyls.com

Podstatný vliv na album Jazz mělo i prostředí, v němž vznikalo - kvůli daním odjeli natáčet do Francie a Švýcarska a jak později řekl Brian May, na album se díky tomu dostalo "spoustu místních nálad" - Tour de France inspirovaný singl Fat Bottomed Girls / Bicycle Race patří mezi nejznámější. Co však inspirovalo Mercuryho k napsání úvodní skladby Mustapha, ví Bůh (nebo spíš Alláh). Píseň mnohými nenáviděná, jinými doslova adorovaná. Když jsem ji slyšel poprvé, což bylo ve fonotéce jablonecké knihovny, kde jste si vybrali desku - a tím myslím desku jako LP - kterou vám pustili do sluchátek, říkal jsem si, že pán asi udělal chybu a vložil tam jakési muezinské kvílení. A ono to bylo muezinské queenění... Ale co to má znamenat? Při poslechu skladby a snaze rozklíčovat text zarazí, že jde o směsici několika jazyků.  Arabština, angličtina a farsí, nebol-li perština, tedy patrně Mercuryho rodný jazyk. Tuto směsici se můžeme snažit luštit různě. Je to snad nějaká proarabská píseň? To bych neřekl. Mercury a Queen obecně (snad vyjma Rogera Taylora) se snažili být vždy apolitičtí a variantu, že jde o oslavu Islámu bych zcela zavrhl. Navíc Mercury nebyl Muslim, ale Zoroastrián. Naopak si myslím, že píseň je svým způsobem rouhačská - zpívá se v ní, že Alláh se bude modlit za Mustafu Ibrahima (tedy nikoliv naopak). Mustapha Ibrahim je poměrně běžné jméno na Středním východě. Zatímco Mustapha je přívlastek Mohammeda, proroka Islámu, Ibrahim je arabská varianta jména Abrahám, židovského patriarchy. Píseň zahajuje adhan, tedy muezinské svolávání k modlitbě. "Mustapha Ibrahim, al havra kris vanin" je podle jednoho izraelského rodáka "Svolej přátele a křič". "Achtar es na sholei" je asi "Už je čas" a "Mochamut dei ya low eshelei" je patrně část modlitby za Mohammeda. Suma sumárum, "achbar ish navin", tedy "moudrý to pochopí".

Na druhou stranu - podle jednoho z mála rozhovorů, který Mercury za svého života poskytl, nemá píseň vůbec žádný smysl. Freddie se patrně bavil a skládal k sobě arabsky znějící nesmysly, které však patrně mají základ v jeho exotickém původu - Perští rodiče se narodili v Indii, žili na Zanzibaru, do školy chodil zase v Indii... Nejvíc se mi líbilo "vysvětlení" uživatelky Sandwich-Masta na SongMeanigs:

Lidi, copak to nevidíte? Freddie sedí u klavíru, v ruce tužku a čeká na inspiraci. "Hm, jak ještě můžu oblbnout lidi? Vím! Napíšu skladbu z nesmyslných slov. Ne, ještě líp - napíšu píseň v arabsky znějících nesmyslech, mrsknu do toho pár skutečných arabských slov, aby to vypadalo, že to dává smysl. Jo, jsem tak skvělý!!! A možná ještě šestnáct let po mé smrti bude každý debatovat nejen o tom, co to znamená, ale také o mém vyznání, původu, vzdělání, vlasti, a hele, možná i sexuální orientaci... A nikdo nebude vědět, že ta píseň je absolutně o ničem!!!! Mwuhahahahahahahahahahaha!!!

Druhou stranu singlu opanovala Dead On Time, další energická skladba Briana Maye. To, že nebyla nikdy hrána naživo a že nebyla ani vybrána na kompilaci "toho nejtvrdšího" Queen Rocks, je zcela nepochopitelné. Agresivní Mercuryho zpěv, řízná kytara a zběsilé bicí Rogera Taylora ženou skladbu až do závěrečné bouře - a to doslova, neboť během nahrávání ve švýcarském Montreux udeřila na město bouře a přerušila dodávku proudu v celém městě (tedy i ve studiu, kde Queen právě byli). Brian vzal přenosný magneťák a vyšel před studio, aby bouři nahrál. Obal alba proto obsahuje poděkování "Bouře s božím svolením".

Jugoslávské posluchače však na B-straně singlu čekala baladická In Only Seven Days z pera Johna Deacona, pro něhož se podobně laděné nahrávky stávaly stále typičtější. Skladba, která se také nikdy neobjevila na žádném živém koncertu, je prostým příběhem letní romance. John Deacon v ní hraje nejen na basu, ale i na akustickou a elektrickou kytaru a to vše dobarvuje Mercury za piánem. Album Jazz si našlo své fanoušky a odpůrce ("Na jazz nemají Queen dost fantazie, ostatně Queen nemají dost fantazie ani na rock," psalo Rolling Stone), stejně jako tyto singly. Queen na něm ukázali takovou šíři talentu a hudební variabilitu, že to možná mnohé kritiky popudilo, ale jiné naopak nadchlo. Jim DeRogatis, americký hudební kritik, označil Jazz za "nejzábavnější a nejvíc sexy desku Queen".

Šípek raději do čaje...

Od 6. října 2011 do konce roku je na hradě Špilberk k vidění výstava Bořka Šípka. Původně avizovaná výstava skla se poněkud rozplizla do expozice s názvem Desing by Bořek Šípek. Ta zabírá celé první patro východního křídla hradu, tedy tzv. hranolovou věž, předkaplí a královskou kapli. 

Koncepce výstavy je poněkud neujasněná. Najdeme zde něco skla, keramika, příborů, židlí, na kterých se nedá sedět a pár exhibicionistických fotek typu "Hele, koho všeho znám" (od Jana Saudka, přes Václava Havla po Boba Dylana...).

Zatímco první část výstavy nabízí relativně vkusné a designově čisté keramické nádobí (včetně  exponátů vytvořených na objednávku francouzské královské manufaktury v Sèvres), narazíme ve druhé část výstavy na přinejmenším podivné prostorové řešení. Ačkoliv Královská kaple (s úchvatnými skleněnými okny podle návrhů profesora Stanislava Libenského) skýtá zajímavé prostory, výstava jich využívá velmi zvláštně. Vypadá doslova  jako naházené vetešnictví doprostřed Královské kaple. Sprosťák by řekl, že Bořek Šípek potřeboval vyklidit garáž (nebo půdu) a tak řekl "Na Špilas s tím". Váza, židle, váza, mísa, židle... Exponáty jsou zcela bez popisků, názvů, vročení... a vše je nahrnuto do středu místnosti. Už jen přikrýt plachtou a může se malovat... Je třeba dodat, že tuto (ne)koncepčnost ve stylu "co dům dal" přiznává i sám autor.

Sklo potřebuje světlo. Jak jsem napsal - výstava probíhá od října do prosince, kdy počasí moc nepřeje, a tak ani světelné podmínky nejsou ideální. Vázy tak v šeru špatně nasvětlené kaple zcela ztrácejí lesk a navíc díky prostorovému "rozmístění" návštěvníci, snažící se proniknout do jejich blízkosti, riskují sražení vedlejšího exponátu. Dá se říct, že výstava je k návštěvníkům vyloženě nepřátelská. 

Opodál běží půlhodinové video kameramana a režiséra Jaroslava Brabce Arzenal Today. V jeho úvodu se představí sám mistr, svlékne se do půl těla a jako geroj rozlomí svůj talíř vedví. Následně tři lepé děvy - dvě exotické krásky (Mary Coronado a Amber Dixon Brenner) a okatá blondýnka (Tereza Brabcová, dcera režiséra a Veroniky Freimanové) olizují Šípkovo nádobí, jazyky z něj dolují olivy, jahody či maliny, lámou květiny, pojídají okvětní lístky bílých růží či po sobě stříkají šťávu z rozmačkaného ovoce a zeleniny a laškovně si jazyky pohrávají s rajskou šťávou či mlékem stékajícím jim po bradě... O několik minut později se vrátí Šípek a jeho tvář s úlevným výrazem je prostříhávána se záběry sklenic plnícími se žlutavou pěnivou tekutinou a se záběry na chichotající se děvy. A k tomu hraje Mozartovo Requiem.

Opodál leží mísa Kamarija (tvořena ňadry a penisy) a na zmiňované fotce s Janem Saudkem je obdarováván Šípek obrazem s kundou (dámy prominou, ale to nelze nazvat jinak). Mezi tím se motají rodiče s dětmi (-Mamí, co to jé? -To je obraz, pojď dál. -A co tó jé na tom obrazu?), lehce pohoršení důchodci (Máňo, podívej, vona si tu lžičku strká do krku! A tu vidličku si hodila mezi prsa!), študenti s baťohy a typičtí čeští hulváti (kokot, který mě na odchodu počastoval dotazem "To tady každýho takhle pronásledujete?" -Pardon, to je naše práce, zde hlídat -"Je to trapný!" a odešel... dodám, že spíš bylo trapné, že pán neuměl ani odpovědět na pozdrav a po celou dobu svýma mastnýma prackama ošmatával vystavené exponáty). Dvě postarší milovnice umění tají blahem a hlasitě chválí mistrovu zručnost s pýchou, jakou mluvívají babičky o svých šikovných dětech : "On je tak šikovnej! A dělá dokonce sklo!" "- To nedělá on. On jej jenom navrhuje a dělají jej skláři," dodám s úsměvem. "A proč tu to tady není napsané?" "Inu madam, není..."

Další klasický den na výstavě, do jejíž pamětní knihy lidé píší výroky od "Nádherné, jen tak dál" přes "Čekal jsem víc" nebo "Oplzlé video, nechutné!" po "Krásné prostory". Za ně ale Šípek naštěstí nemůže...

P.S. Na výše uvedené fotografii je patrná i květinová výzdoba. Ta žel bohu vzala poměrně rychle za své a její výměna byla stále méně častější, až většina zbytků květin zmizela a v několika vázách se objevily zrůdné umělé pugety. Soudě dle reakcí návštěvníků mají "velký úspěch". Poněkud tak kazí dojem a možnost eventuálního prodeje.

Hity oblíbené (nejen) Brity XXXIX - One Vision

Šestadvacátiny slaví letos singl, který má mnoho zvláštních prvků. Po dlouhé době se na písni podíleli všichni čtyři členové kapely. Píseň vyšla na albu A Kind Of Magic, jakémsi soundtracku-nesoundtracku filmu Highlander, ale zazněla ve filmu Železný orel. Ačkoliv se nestala kýženým hitem, byl z ní skvělý otvírák jejich nejslavnějšího Magic Tour. A doprovodil ji klip, jenž bychom dnes nazvali making of, který dovolil filmařům (a fanouškům) nahlédnout do studia...

Britské vydání
www.queenvinyls.com

Psal se rok 1985 a stav skupiny Queen byl se dal popsat slovem "rozklíženost". Únava z věčného objíždění světa, povinností vůči nahrávacím společnostem... Chtěli si odpočinout, dát oraz, snad pár sólových projektů... a pak přišel Bob Geldof se svojí akcí Live Aid. Moc se jim do toho nechtělo, a tak Geldof vzkázal před Jima Beache: "Vyřiď tomu starýmu buzerantovi, že to bude ta největší akce, jakou svět viděl." A byla. Queen byli bezesporu nejlepší (tedy vést spory o tom můžeme, ale k čemu to je?) Tato zkušenost je nakopla a vlila jim do žil novou energii. Na druhou stranu buďme i trochu pragmatičtí - vystoupení na Live Aid vedlo k tomu, že vzrostl prodej jejich nahrávek - a nevyužít toho by byl hřích, že? Z této motivace byli také nařčeni, ale vehementně ji popírali. Dalším impulzem k návratu do studia byla nabídka Russella Mulcahyho, hledajícího hudbu k filmu Highlander. A tak vedle ní vzniklo album ve stylu "co dům dal" (nebo spíše "co studio dalo") a světlo světa spatřily hity jako Who Wants To Live Forever, Princes Of The Universe, Friends Will Be Friends, či titulní A Kind Of Magic.

Ještě než však vzniklo album, které vyšlo v červnu 1986, nahráli pod vlivem dojmů z Geldofovy monstrakce singl One Vision. V té době se usídlili v Mnichově, ve studiích Musicland, kde také v září 1985 vznikla rocková vypalovačka, jejímž otcem byl patrně Roger Taylor. Ačkoliv byli zlými jazyky nařčeni, že se snaží o své vlastní Do They Know It's Christmas? (dobročinný all-star singl iniciovaný Bobem Geldofem, který v pro Band Aid nazpívali mj. Phil Collins, Paul Young, Bono, George Michael, Sting, David Bowie, Paul McCartney, ovšem nikoliv Queen), vyvrátili to tím, že hlavní inspirací byl slavný projev Martina Luthera Kinga Jr. z 28. srpna 1963. Jak je však patrné z making of dokumentu, na textu se hodně věcí měnilo v průběhu nahrávání, a tak z původního Taylorova nápadu zbylo tak málo, že v jednom z rozhovorů prohlásil, že vlastně netuší, o čem píseň nakonec je. "Změnili moje slova!" Kdo? "Ten mizera Freddie!"

Nápad napsat skladbu dohromady měl iniciovat právě Mercury. Natolik se přepisovalo a předělávalo, že ve výše uvedeném videu zazněla i pasáž, která se nakonec stala úvodem písně - oním zvláštním a pozpátku hraným intrem, kterého jsem se jako malý bál. Zazní v něm "God works in mysterious ways... mysterious ways..." Aby si fanoušci nemysleli, že se Queen berou moc vážně, namísto závěrečného verše "Just gimme gimme gimme gimme, one vision" v píseň uzavírají slova "Fried chicken". Freddie váhal, ale jeho tehdejší partner, Jim Hutton, ho přesvědčil, že to může takhle shodit. Jiná verze vidí příčinu změny textu v nepořádku ve studiu, kde se povalovaly i talíře s nedojedeným smaženým kuřetem. Queen zkrátka tak blbli... Jak jsem již napsal - rozhodli se  vpustit do studia filmaře - konkrétně Rudiho Dolezala a Hannese Rossachera (čímž započali spolupráci s tímto rakouským režisérským duem). Brian May však později dodal, že to možná nebyl tak dobrý nápad. V přítomnosti kamer se spíše předváděli a práce nepostupovala tak, jak by chtěli... Přesto vznikl poutavý klip, jehož úvod odvolává na slavný klip Bohemian Rhapsody.

Řízná píseň mě vždy velmi bavila. Její živé provedení skvěle otevíralo koncerty. A na B-stranu singlu byla vybrána zvláštnost - zremixovaná skladba obsahuje zejména pasáže Taylorových bicích, zkreslený zpěv a kus původní skladby, která se vyloupne až v úplném závěru. Popravdě - nikdy jsem moc nechápal, co tím chtěl básník říci.

Skladba One Vision vyšla také v rozšířené verzi, o dvě a půl minuty delší, která nabízí ještě více záběrů z nahrávacího procesu. Na albu pak vyšla verze se stopáží někde mezi (5:11).

Populární píseň se dočkala také několika cover verzí. Jednu spáchala také Melanie Chisholm, známější pod jmény  Melanie C, Mel C nebo Sporty Spice. Vtipnou záležitostí (ač jí nerozumím ani slovo) je verze od nizozemských vtipálků WC Experiuence Ik Goi Visse. A pro dnešek skončíme libůstkou, jakou bezesporu je cover verze od slovinské skupiny Laibach, která vypadá, jako kdyby Pražská pětka (resp. Baletní jednotka Křeč) potkala Leni Riefenstahlovou...