Hity oblíbené (nejen) Brity LVIII -Queen's First EP

Shodou okolností byl předešlý příspěvek o EP Five Live. Tento bude také o EP, avšak nikoliv live ale first. Je tu první, tedy Queen's First EP, které vyšlo přesně před 35 lety.

Britské vydání
www.queenvinyls.com

Deska obsahovala celkem čtyři skladby a šlo o poměrně zajímavý mix. Snad proto, že šlo většinou o skladby staršího data, vyšplhalo EP v hitparádě nejvýše "jen" na 17 příčku a pohybovalo se v ní po 10 týdnů. O 11 let později bylo EP vydáno na CD v Japonsku a o dalších 21 let v USA...

Otvírákem desky byla skladba Freddieho Mercuryho Good Old-Fashioned Lover Boy, která původně vyšla v roce 1976 na albu A Day At The Races a později na výběru Greatest Hits (1991) a na americké verzi Greatest Hits II (1992). Sám Freddie Mercury v rozhlasové show Kennyho Everetta prohlásil, že jde o skladbu v jeho "ragtimové náladě", jaké měl možnost dělat na každém albu. A tentokrát přišel s tímto kouskem. Houpavá melodie, nálada britských mucic hallů a text o staromódním milovníkovi a jeho nočních romancích. Vždycky mě bavilo piáno a především ta kytarová pasáž uprostřed. V původní verzi je v pasáži "Hey boy where did you get it from? Hey boy where did you go?" slyšet i Mike Stone - zvukový mistr a producent, který spolupracoval s Lou Reedem nebo kapelami jako Blue Öyster Cult, Foreigner, Journey, KISS, Whitesnake a dalšími. S Queen byl od jejich počátků a podílel se na šesti jejich albech. Když nahrávali první eponymní desku, byl začínajícím zvukařským elévem v Trident Studios, když nahrávali šesté LP News Of The World, byl již koproducentem. Podle Briana Maye má právě on velkou zásluhu na tom, že vícehlasy v Bohemian Rhapsody nebo Somebody To Love zní tak brilantně. V roce 1976 nahráli Queen v BBC poněkud odlišnou verzi - o pár vteřin delší, s Rogerem Taylorem namísto Mika Stona a poněkud odlišnou kytarovou pasáží. Vzhledem k tomu, že skladba byla hlavním tahákem EP, stáli před volbou, jaký videoklip natočit. Namísto toho se však rozhodli vystoupit v Top Of The Pops a 14. června 1977 tak "zazpívali" na nahrávku z BBC píseň, která se později stala součástí DVD Greatest Hits 1.

Zatímco první skladba se nese v ragtimové nebo chcete-li music-hallové náladě, následující píseň je jejím takřka naprostým protipólem. Death On Two Legs (Dedicated to...) zahajovala čtvrtou desku Queen A Night At The Opera, která je kritiky vnímána jako "jejich Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band". Podle jejího autora, Freddie Mercuryho, má ten "nejkrutější text, jaký kdy napsal". Pro Circus Magazine ze 17. 3. 1977 k tomu dodal: "Je to tak pomstychtivé, že se Brian cítí špatně, když to zpíváme. Nerad bych vysvětloval, co jsem si myslel, když jsem to psal. Myslím, že je to hrozné, prostě hrozné. Chtěl bych, aby si mě po mé smrti lidi pamatovali jako muzikanta pro něco hodnotnějšího a podstatnějšího..." Když tuto skladbu hráli naživo (což se dělo až do turné The Game v roce 1980), věnování bylo adresováno k "a real motherfucker of a gentleman" nebo "motherfucker I used to know". Překlad nechám na vás. Na nahrávce (například Live Killers) je však toto milé věnování vypípnuto. V reálu šlo o Normana Sheffielda, bývalého manažera skupiny, který je odíral jak mohl (a odtud text "saješ mi krev jako klíště... bereš mi všechny prachy a chceš víc... ale teď mi na rozloučenou můžeš políbit prdel... prašivej pes, král špinavostí... narvi si peníze do chřtánu, pane všeznáklu... jsi krysa z kanálu rozkládající se v žumpě hrdosti...).

Třetí skladba desky byla z autorské dílny Rogera Taylora a podle některých jde o lehkou výpravu do vod glam rocku. Píseň z třetího studiového alba Sheer Heart Attack se původně měla jmenovat Young and Crazy či Teen Dreams (ironicky překřtěná na Tin Dreams), ale nakonec získala titul Tenement Funster. Což je takový překladatelský oříšek (co by dup, co by dup...). Text však napoví - mladík z činžáku, který si rád užívá srandu (čímž vytáčí sousedy - tedy tím a svými fialovými botami, dlouhými vlasy a oblibou v rock'n'rollu). Nebo je to taky srandista z činžáku. Ať tak, či onak, píseň nejen složil, ale i (zcela nenapodobitelně) nazpíval Roger Taylor:

Queen II
Foto: Mick Rock

A je tu píseň poslední, ač patří mezi jednu z prvních - existuje údajně i domácí demonahrávka Briana Maye hrajícího White Queen (As It Began) již v roce 1968. Posluchačům však je známá až verze ze srpna 1973, kdy Queen nahrávali své druhé album Queen II. A to mám snad ještě raději, než mnohem slavnější a uznávané A Night At The Opera. Už jeho přebal je klasika nad klasiky - slavná fotografie Micka Rocka inspirovaná Marlene Dietrich na přebalu provázela skupinu ještě nějaký ten pátek - stala se výchozím motivem videoklipu Bohemian Rhapsody v listopadu 1975 a o deset let později začínal tímto uskupením i videoklip singlu One Vision (v němž se záběr prolnul do současné podoby muzikantů). Ale nejen klasický přebal dělá klasickou desku, ačkoliv i ten byl součástí promyšlené koncepce - skupina v černém na straně jedné, v bílé na straně druhé. Album nemělo konvenční strany 1 a 2, ale stranu bílou a stranu černou. Drtivou většinu skladeb na bílé straně měl na svědomí Brian May (s výjimkou The Loser In The End Rogera Taylora), všechny skladby na černé straně pak složil Freddie Mercury. Koncepce však nezůstala jen u barvy, ale týkala se i nálady skladeb - bílá strana obsahuje spíše emocionálnější písně (funébrmarš střídá piánko říznuté heavy metalem), zatímco černá zabíhá často do hájemství fantazie a věnuje se temnějším tématům (bitva zlobrů, obrazem z poloviny 19. století inspirovaná skladba...). To, co na předešlé desce nakousli, zde dovedli k dokonalosti (a tím nemyslím jen skladbu Seven Seas Of Rhye, která na prvním albu byla v podobě instrumentálního torza, zatímco na "dvojce" šlo již o plnohodnotnou píseň). Queen II je zářným příkladem prog rocku. Dlouhé, důmyslné a komplikované skladby, které se prolínají jedna do druhé a drží vás tak po celých 40 minut. A tak zatímco na černé straně se vyřádil Mercury se svojí polymetrickou The March of the Black Queen, tak na bílé straně se procházela Mayova "Bílá královna" se smutnýma tmavýma očima, zatímco on "bez dechu v těchto nočních tmách, s polibkem letmým na řasách, šel sám..."

Po této skladbě snad není už co dodat. Ačkoliv přeci jen. White Queen (As It Began) patří mezi mé nejoblíbenější záležitosti z katalogu Queen, ale teprve nedávno (ke svému údivu) jsem objevil verzi nahranou 3. dubna 1974 v BBC Langham Studio a na Radio 1 vysílanou  15. dubna 1974. A ta je snad ještě lepší...

Hity oblíbené (nejen) Brity LVII - Five Live

Dnešní desce je krásných devatenáct let. A pokud si pamatujete a počítáte správně, je vám jasné, že se na ji již nemohl podílet Freddie Mercury. Hlavním tahákem tohoto EP byli George Michael, Queen a Lisa Stansfield.

Britské vydání
www.queenvinyls.com

Pro ty, kteří to nevědí - EP (tedy extended play) je deska, které je delší než SP (tedy singl, ale příliš krátké na to, aby to bylo LP (tedy long play, normální deska). V dnešní době je to už celkem jedno, placka jako placka (tedy pro tradicionalisty, kteří nepropadli stahovací mánii a občas si koupí i nějaký ten disk), ale dříve jste desky poznali i podle velikosti. Toto EP obsahovalo, jak již název napovídá,  celkem 5 skladeb. Tedy ono jich někde bylo šest. A ne všechny byly live. Ale i tak - pro fanoušky Queen to byl takový malý svátek. Považte sami - poslední album Queen vyšlo v únoru 1991. V listopadu téhož roku zemřel Freddie Mercury a všem bylo jasné, že to je konec jedné éry. Už žádné další koncerty, žádné další desky. Konec. Ale nebylo tomu tak, což těm nejskalnějším fanouškům pořád trochu leží v žaludku, ale jiným to dělá radost. Já sám jsem někde mezi - něco stojí za to, něco méně. Přestože kritika tak vstřícná nebyla, u fanoušků se deska setkala s dobrým ohlasem - Američané sice tolik nadšeni nebyli - v hitparádě se držela 15 týdnů, ale výše než na 46. místo se nedostala, avšak ve Velké Británii strávila v hitparádě 12 týdnů a dostala se i na příčku nejvyšší. A některé zdroje uvádějí, že se prodalo přes 5 milionů kopií.

- Somebody to... Come on!
- Loooveee!

Velkou zásluhu na tom měla především nedávná událost - Freddie Mercury Tribute Concert, který proběhl rok před tím (přesně 20. dubna) na stadionu ve Wembley. Mnozí zpěváci tam podávali svůj hold zesnulému zpěvákovi, ale zároveň tím dokazovali smutný fakt - že Freddie Mercury byl jen jeden. Někomu zkrátka jeho pěvecké party sedly, jinému už méně. Kdo ale jasně zazářil nejvíc byl Georgios Kyriacos Panayiotou, známější pod uměleckým jménem George Michael. A byl dokonce tak dobrý, že se začalo šuškat o tom, že Queen našli nového frontmana. Nestalo se tak a někteří fanoušci jim to nedokázali odpustit (a nechápali to hlavně v době, kdy vyjeli na turné s Paulem Rodgersem). Otvírákem EP byla - poněkud nešťastně - skladba Somebody to Love. Nešťastně proto, že šlo o nejzdařilejší kousek celého koncertu a tím pádem i desky. A od toho místa to šlo (alespoň pro fanoušky Queen) z kopce.

Na záznamu z koncertu mám opravdu rád moment, kdy George Michael nechává dozpívat stadion sestupné "l-o-v-e" a následující úsměv Briana Maye. Dost možná si myslel, že to je naposledy, co stojí a hraje před více než 70.000 diváky a proto si to očividně užíval (mimochodem - v září 2008 bylo na jejich koncertě s Paulem Rodgersem v ukrajinském Charkově kolem 350.000 lidí).

Následující "dvojskladba" byla zkrácenou verzí písní Killer a Papa Was a Rollin' Stone, které byly nahrány během jeho Cover to Cover Tour z roku 1991. V některých zemích byly skladby rozděleny a EP se tak stalo krátkým LP.

A následoval návrat k charitativnímu a vzpomínkovému koncertu, kde vystoupil v duetu s britskou zpěvačkou Lisou Stansfield se skladbou These Are the Days of Our Lives. Na sedmipalcovém singlovém vydání šlo o B-stranu, jejíž první stranou bylo Somebody To Love. Proč se rozhodli udělat z této skladby duet, netuším, ačkoliv jim to dohromady zní docela pěkně.

Pomalou a trochu tesknou třetí skladbu následovala čtvrtá, která pocházela opět z turné George Michaela a byla ještě pomalejší a tesknější. Píseň v podání afroamerického gospelového zpěváka Jevetta Steela byla nominovaná na Oscara, neboť se objevila v německém filmu Hotel Bagdad.

A to je konec. Tedy konec živých nahrávek, a to i přestože na vzpomínkovém koncertě zazpíval George Michael jako první ještě skladbu '39. Posledním kouskem EP byla však originální studiová nahrávka z roku 1974. Za piánem Brian May a u mikrofonu Freddie Mercury. And that's all fot today, Dear Friends...

Hity (nepochopitelně ne)oblíbené Američany LVI -It's Late

Psal se rok 1977. Británií zněli Sex Pistols, punk a anarchie. Pompa a monarchie nikoho moc nezajímala. A v té době začali Queen natáčet své šesté album News Of The World...

Americké vydání
www.queenvinyls.com

Po pěti předešlých albech, kde se jejich zvuk stále rozvíjel, jim však bylo jasné, že jen těžko mohou zcela obrátit, zbavit se všech vícehlasů a všemožných kudrlinek a začít hrát punk. Zároveň však cítili, že nové album by mělo být mnohem přímočařejší, syrovější. Takové, aby si jeho skladby s nimi mohli zazpívat (nebo zadupat a zatleskat) fanoušci na stále větších koncertech. Skladby proto byly, co do aranží, mnohem jednoduší, chytlavé a jindy až skoro punkově ostré. Píseň It's Late je někde mezi - pomalý, skoro až bluesový rozjezd, který se v tříaktové písni rozjede do nezapomenutelné kompozice. Vážně nechápu, proč z toho nebyl větší hit... (ačkoliv Queen se v USA prosazovali jen velmi pozvolna).

Autor skladby, Brian May, přiznal v jednom interview, že nápad s vyťukáváním na hmatníku ukradl nějakému chlapíkovi z texaského klubu, který to ale prý ukradl Billy Gibbonsovi ze ZZ Top. A o něco později to použil i Eddie Van Halen na albu Van Halen. Jak ale May dodal, bylo to dost nezvyklé a hlavně naživo se tak hrálo dost obtížně. Singl vyšel v Americe a Kanadě ve značně zkrácené verzi, s minimální reklamou a nebyl podpořen videoklipem, a proto se v hitparádách pohyboval jen pět týdnů a nejvýše na 74. místě. Pojďme si však nyní užít singlovou verzi, se vším tím klasickým vinylovým praskáním...

Brian May koncipoval skladbu jako tříaktový příběh - jednotlivé sloky jsou v textu ostatně označeny jako "scény". May v ní měl promítnout svojí zkušenost určitého rozervání - muž milující ženu je ve druhé scéně s jinou ženou, o které si myslí, že ji miluje, aby se ve třetí scéně vrátil zpět. Celé to vynikne v úplné, bezmála sedmiminutové, albové verzi. Ta se později po právu objevila v roce 1997 na výběru Queen Rocks a vznikl pro ní tento klip...

A jaká byla B-strana amerického vydání? Inu další poměrně opomíjené pecka - píseň s dosti zvláštním osudem. Queen totiž vydali v roce 1974 své třetí album Sheer Heart Attack, ale píseň téhož jména se najednou objevila o tři roky později na albu News Of The World. "Oficiální" verze zní tak, že Taylor ji v roce 1974 nemohl dokončit a tak se dostala až na šesté album (na předešlé dvě se asi moc nehodila...) v době, kdy se ve velkém prosazoval v Británii punk. A to přitom vznikla o rok dřív, než začali Sex Pistols šířit jeho slávu a tři roky před tím, než Freddie Mercury chytil pindajícího Sida Viciouse za flígr a vyhodil ho z nahrávacího studia...  Ale o tom všem jsem tu už psal.