Šípek raději do čaje...

Od 6. října 2011 do konce roku je na hradě Špilberk k vidění výstava Bořka Šípka. Původně avizovaná výstava skla se poněkud rozplizla do expozice s názvem Desing by Bořek Šípek. Ta zabírá celé první patro východního křídla hradu, tedy tzv. hranolovou věž, předkaplí a královskou kapli. 

Koncepce výstavy je poněkud neujasněná. Najdeme zde něco skla, keramika, příborů, židlí, na kterých se nedá sedět a pár exhibicionistických fotek typu "Hele, koho všeho znám" (od Jana Saudka, přes Václava Havla po Boba Dylana...).

Zatímco první část výstavy nabízí relativně vkusné a designově čisté keramické nádobí (včetně  exponátů vytvořených na objednávku francouzské královské manufaktury v Sèvres), narazíme ve druhé část výstavy na přinejmenším podivné prostorové řešení. Ačkoliv Královská kaple (s úchvatnými skleněnými okny podle návrhů profesora Stanislava Libenského) skýtá zajímavé prostory, výstava jich využívá velmi zvláštně. Vypadá doslova  jako naházené vetešnictví doprostřed Královské kaple. Sprosťák by řekl, že Bořek Šípek potřeboval vyklidit garáž (nebo půdu) a tak řekl "Na Špilas s tím". Váza, židle, váza, mísa, židle... Exponáty jsou zcela bez popisků, názvů, vročení... a vše je nahrnuto do středu místnosti. Už jen přikrýt plachtou a může se malovat... Je třeba dodat, že tuto (ne)koncepčnost ve stylu "co dům dal" přiznává i sám autor.

Sklo potřebuje světlo. Jak jsem napsal - výstava probíhá od října do prosince, kdy počasí moc nepřeje, a tak ani světelné podmínky nejsou ideální. Vázy tak v šeru špatně nasvětlené kaple zcela ztrácejí lesk a navíc díky prostorovému "rozmístění" návštěvníci, snažící se proniknout do jejich blízkosti, riskují sražení vedlejšího exponátu. Dá se říct, že výstava je k návštěvníkům vyloženě nepřátelská. 

Opodál běží půlhodinové video kameramana a režiséra Jaroslava Brabce Arzenal Today. V jeho úvodu se představí sám mistr, svlékne se do půl těla a jako geroj rozlomí svůj talíř vedví. Následně tři lepé děvy - dvě exotické krásky (Mary Coronado a Amber Dixon Brenner) a okatá blondýnka (Tereza Brabcová, dcera režiséra a Veroniky Freimanové) olizují Šípkovo nádobí, jazyky z něj dolují olivy, jahody či maliny, lámou květiny, pojídají okvětní lístky bílých růží či po sobě stříkají šťávu z rozmačkaného ovoce a zeleniny a laškovně si jazyky pohrávají s rajskou šťávou či mlékem stékajícím jim po bradě... O několik minut později se vrátí Šípek a jeho tvář s úlevným výrazem je prostříhávána se záběry sklenic plnícími se žlutavou pěnivou tekutinou a se záběry na chichotající se děvy. A k tomu hraje Mozartovo Requiem.

Opodál leží mísa Kamarija (tvořena ňadry a penisy) a na zmiňované fotce s Janem Saudkem je obdarováván Šípek obrazem s kundou (dámy prominou, ale to nelze nazvat jinak). Mezi tím se motají rodiče s dětmi (-Mamí, co to jé? -To je obraz, pojď dál. -A co tó jé na tom obrazu?), lehce pohoršení důchodci (Máňo, podívej, vona si tu lžičku strká do krku! A tu vidličku si hodila mezi prsa!), študenti s baťohy a typičtí čeští hulváti (kokot, který mě na odchodu počastoval dotazem "To tady každýho takhle pronásledujete?" -Pardon, to je naše práce, zde hlídat -"Je to trapný!" a odešel... dodám, že spíš bylo trapné, že pán neuměl ani odpovědět na pozdrav a po celou dobu svýma mastnýma prackama ošmatával vystavené exponáty). Dvě postarší milovnice umění tají blahem a hlasitě chválí mistrovu zručnost s pýchou, jakou mluvívají babičky o svých šikovných dětech : "On je tak šikovnej! A dělá dokonce sklo!" "- To nedělá on. On jej jenom navrhuje a dělají jej skláři," dodám s úsměvem. "A proč tu to tady není napsané?" "Inu madam, není..."

Další klasický den na výstavě, do jejíž pamětní knihy lidé píší výroky od "Nádherné, jen tak dál" přes "Čekal jsem víc" nebo "Oplzlé video, nechutné!" po "Krásné prostory". Za ně ale Šípek naštěstí nemůže...

P.S. Na výše uvedené fotografii je patrná i květinová výzdoba. Ta žel bohu vzala poměrně rychle za své a její výměna byla stále méně častější, až většina zbytků květin zmizela a v několika vázách se objevily zrůdné umělé pugety. Soudě dle reakcí návštěvníků mají "velký úspěch". Poněkud tak kazí dojem a možnost eventuálního prodeje.

Hity oblíbené (nejen) Brity XXXIX - One Vision

Šestadvacátiny slaví letos singl, který má mnoho zvláštních prvků. Po dlouhé době se na písni podíleli všichni čtyři členové kapely. Píseň vyšla na albu A Kind Of Magic, jakémsi soundtracku-nesoundtracku filmu Highlander, ale zazněla ve filmu Železný orel. Ačkoliv se nestala kýženým hitem, byl z ní skvělý otvírák jejich nejslavnějšího Magic Tour. A doprovodil ji klip, jenž bychom dnes nazvali making of, který dovolil filmařům (a fanouškům) nahlédnout do studia...

Britské vydání
www.queenvinyls.com

Psal se rok 1985 a stav skupiny Queen byl se dal popsat slovem "rozklíženost". Únava z věčného objíždění světa, povinností vůči nahrávacím společnostem... Chtěli si odpočinout, dát oraz, snad pár sólových projektů... a pak přišel Bob Geldof se svojí akcí Live Aid. Moc se jim do toho nechtělo, a tak Geldof vzkázal před Jima Beache: "Vyřiď tomu starýmu buzerantovi, že to bude ta největší akce, jakou svět viděl." A byla. Queen byli bezesporu nejlepší (tedy vést spory o tom můžeme, ale k čemu to je?) Tato zkušenost je nakopla a vlila jim do žil novou energii. Na druhou stranu buďme i trochu pragmatičtí - vystoupení na Live Aid vedlo k tomu, že vzrostl prodej jejich nahrávek - a nevyužít toho by byl hřích, že? Z této motivace byli také nařčeni, ale vehementně ji popírali. Dalším impulzem k návratu do studia byla nabídka Russella Mulcahyho, hledajícího hudbu k filmu Highlander. A tak vedle ní vzniklo album ve stylu "co dům dal" (nebo spíše "co studio dalo") a světlo světa spatřily hity jako Who Wants To Live Forever, Princes Of The Universe, Friends Will Be Friends, či titulní A Kind Of Magic.

Ještě než však vzniklo album, které vyšlo v červnu 1986, nahráli pod vlivem dojmů z Geldofovy monstrakce singl One Vision. V té době se usídlili v Mnichově, ve studiích Musicland, kde také v září 1985 vznikla rocková vypalovačka, jejímž otcem byl patrně Roger Taylor. Ačkoliv byli zlými jazyky nařčeni, že se snaží o své vlastní Do They Know It's Christmas? (dobročinný all-star singl iniciovaný Bobem Geldofem, který v pro Band Aid nazpívali mj. Phil Collins, Paul Young, Bono, George Michael, Sting, David Bowie, Paul McCartney, ovšem nikoliv Queen), vyvrátili to tím, že hlavní inspirací byl slavný projev Martina Luthera Kinga Jr. z 28. srpna 1963. Jak je však patrné z making of dokumentu, na textu se hodně věcí měnilo v průběhu nahrávání, a tak z původního Taylorova nápadu zbylo tak málo, že v jednom z rozhovorů prohlásil, že vlastně netuší, o čem píseň nakonec je. "Změnili moje slova!" Kdo? "Ten mizera Freddie!"

Nápad napsat skladbu dohromady měl iniciovat právě Mercury. Natolik se přepisovalo a předělávalo, že ve výše uvedeném videu zazněla i pasáž, která se nakonec stala úvodem písně - oním zvláštním a pozpátku hraným intrem, kterého jsem se jako malý bál. Zazní v něm "God works in mysterious ways... mysterious ways..." Aby si fanoušci nemysleli, že se Queen berou moc vážně, namísto závěrečného verše "Just gimme gimme gimme gimme, one vision" v píseň uzavírají slova "Fried chicken". Freddie váhal, ale jeho tehdejší partner, Jim Hutton, ho přesvědčil, že to může takhle shodit. Jiná verze vidí příčinu změny textu v nepořádku ve studiu, kde se povalovaly i talíře s nedojedeným smaženým kuřetem. Queen zkrátka tak blbli... Jak jsem již napsal - rozhodli se  vpustit do studia filmaře - konkrétně Rudiho Dolezala a Hannese Rossachera (čímž započali spolupráci s tímto rakouským režisérským duem). Brian May však později dodal, že to možná nebyl tak dobrý nápad. V přítomnosti kamer se spíše předváděli a práce nepostupovala tak, jak by chtěli... Přesto vznikl poutavý klip, jehož úvod odvolává na slavný klip Bohemian Rhapsody.

Řízná píseň mě vždy velmi bavila. Její živé provedení skvěle otevíralo koncerty. A na B-stranu singlu byla vybrána zvláštnost - zremixovaná skladba obsahuje zejména pasáže Taylorových bicích, zkreslený zpěv a kus původní skladby, která se vyloupne až v úplném závěru. Popravdě - nikdy jsem moc nechápal, co tím chtěl básník říci.

Skladba One Vision vyšla také v rozšířené verzi, o dvě a půl minuty delší, která nabízí ještě více záběrů z nahrávacího procesu. Na albu pak vyšla verze se stopáží někde mezi (5:11).

Populární píseň se dočkala také několika cover verzí. Jednu spáchala také Melanie Chisholm, známější pod jmény  Melanie C, Mel C nebo Sporty Spice. Vtipnou záležitostí (ač jí nerozumím ani slovo) je verze od nizozemských vtipálků WC Experiuence Ik Goi Visse. A pro dnešek skončíme libůstkou, jakou bezesporu je cover verze od slovinské skupiny Laibach, která vypadá, jako kdyby Pražská pětka (resp. Baletní jednotka Křeč) potkala Leni Riefenstahlovou...

Hity oblíbené (nejen) Brity XXXVIII -Heaven For Everyone

Psal se rok 1995 a do hitparád vstoupil před několika dny vydaný singl skupiny Queen, aby se poměrně záhy vyhoupl na druhou příčku a po tři týdny se držel v top 10. Ačkoliv skupiny Queen... Freddie byl již bezmála čtyři roky po smrti a píseň vlastně nebyla tak úplně jejich...

Britské vydání
www.queenpedia.com

Autorem skladby je Roger Taylor, ale napsal ji již o několik let dříve a nikoliv pro kapelu Queen. Tento energií sršící blonďák se v Queen sice jakoby skrýval za masivními bicími, ale jak zpoza nich vylezl, objevil se sebevědomý zpěvák, který se vydal na sólovou dráhu jako první (již v roce 1977) a také na ní působil nejčastěji - do dnešní doby nejen že vydal čtyři sólová alba, ale stihl i založit vlastní skupinu The Cross (o ní jsem již letos psal), se kterou dal dohromady další tři desky. Jejich debut Shove It vyšel začátkem roku 1988 (v říjnu téhož roku vydává Freddie Mercury společné album s Montserrat Caballé Barcelona). Kapela vznikla de facto zejména proto, že se Taylor rozhodl s materiálem z připravovaného sólového alba vyrazit mezi lidi - což by se mu samotnému dělalo asi dost špatně. A tak vznikla doprovodná kapela, později pojmenovaná The Cross, v níž se Roger Taylor postavil na místo zpěváka a kytaristy. Takže se nedá ani tak mluvit o jejich debutu, protože kvůli přísně daným smlouvám vzniklo nejprve album (nebo jeho značná část) a až později kapela. Většinu nástrojů na debutu The Cross nahrál sám Taylor... Jeho první sólová alba (a Shove It nevyjímaje) jsou pro mě tak trochu záhadou. Muzikant, který se vždy projevoval spíše tvrdšími skladbami a stavěl se na zadní, když vznikalo taneční album Hot Space, se najednou rozhodl nahrávat cosi, jako taneční rock (spíše dance než rock). Kritika jej za album moc nepochválila, ale i tak se na něm objevilo pár slibných skladeb - vedle nadupanější Rough Justice, rock'n'rollové Stand Up For Love a mé oblíbené Cowboys And Indians to byla patrně zejména Heavens For Everyone, která vyšla na každé straně oceánu v jiné podobě. Zatímco verzi pro americké vydání nazpíval Roger Taylor,...

... na britském a evropském vydání se pěvecky projevil jeho kolega z Queen, Freddie Mercury a Taylor se postaral o sbory...

Album Made In Heaven, vydané v listopadu 1995, obsahovalo skladby několikerého druhu (nebo původu). Hlavním důvodem pro jeho vydání byl zejména materiál, který nahrál již značně zesláblý a nemocný Mercury vzápětí po albu Innuendo. Nahrávky z ledna až června 1991 jsou tím zcela posledním, co Mercury nahrál. Svým kolegům řekl: "Pište mi věci. Vím, že nemám moc času. Pište slova, dávejte mi je. Já je nazpívám a vy si s tím pak dělejte, co chcete." Často nazpíval jednu sloku, někdy dvě. Producent David Richards vzpomínal: "Umíral a nahrával. Věděl, že bude mrtvý, až je dokončí. Říkal mi: Nazpívám to teď, protože nemůžu čekat, až dokončí hudbu. Pusť mi automatické bicí... a oni to pak dokončí." Sem spadají skladby You Don't Fool Me, A Winter's Tale a zejména až drtivě dojemná Mother Love. Když došlo na poslední sloku, řekl  "Nemám na to, potřebuji si odpočinout. Dodělám to, až se vrátím." Do studia se však již nikdy nevrátil... Album pak obsahovalo několik skladeb z Mercuryho sólové kariéry, nově upravených zbylými členy kapely - It's a Beautiful Day (vznikla v 80. letech v Mnichově), Made in Heaven a I Was Born to Love You (původně Mercuryho skladby z alba Mr. Bad Guy). Rockově gospelová balada Let Me Live, spojující zpěv Mercuryho, Taylora a Maye, vznikla v 80. letech v době nahrávání alba The Works a původně v ní měl snad zpívat Rod Steward. My Life Has Been Saved byla skladba Johna Deacona z konce 80. let (tedy z doby alba The Miracle) a původně vyšla jako B-strana singlu Scandal. A Too Much Love Will Kill You přišla zase od Briana Maye (spoluautory jsou Frank Musker a Elizabeth Lamers) a na album The Miracle se nedostala kvůli tahanicím o práva dvou spoluautorů. Poprvé proto zazněla živě až na vzpomínkovém koncertu, následně putovala na Mayovo sólové album Back to the Light (1992) a s novým aranžmá pak na Made in Heaven. Sečteno a podtrženo - docela zajímavý pelmel. A jak se zdá, Queen plánují v nejbližší době něco podobného - prohrábnout své archivy a vytáhnout z nich nevydané kusy s Mercuryho zpěvem. A vydat další album. Co k tomu dodat? Hudební kritici si rvou vlasy, hovoří o probouzení mrtvol a ždímání peněz. Na druhou stranu - když Beatles vydali v roce 1995 skladby Free as a Bird a Real Love, nebylo nadšení kritiků také valné. Ale radost fanoušků veliká. Třeba se to povede i Queen. Když to udělali v roce 1995, uspěli. Album se drželo v žebříčcích přes půl roku. A Heaven for Everyone na tom měla jistě taky zásluhu... A my si dáme na závěr jednu z verzí videoklipů. David Mallet vytvořil s využitím Cesty na Měsíc Georges Meliés střihový klip, zatímco Simon Pummell, inspirovaný písní, natočil klip Evoluce.