Hity oblíbené (nejen) Brity XLIV - Flash

Flash - A-Ah - Saviour of the universe! Flash - A-Ah - He'll save every one of us! Kdo by neznal tento singl, který 24. 11. oslavil své jednatřicátiny.

Americké vydání
www.queenvinyls.com

Dnešní příspěvek jsem záměrně opozdil, vzhledem ke smutnému výročí, se kterým se datum vydání singlu krylo. "Mateřskou" desku dnešního singlu jsem již několikrát nazval "žlutou ovcí" diskografie Queen, neboť jde v mnoha ohledech o velmi zvláštní počin. Nahrávání probíhalo souběžně s tvorbou alba The Game a trvalo pouze od října do listopadu. I tak však zvládli Queen využít pět studií. Výsledný počin byl jejich první prací pro film a nakonec se stal jejich jediným "pravým" soundtrackem. Vyšel 8. prosince 1980, v den, kdy před newyorským hotelem Dakota ukončily výstřely ze zbraně Marka Chapmana život Johna Lennona...

Soundtrack k filmu Flash Gordon má kořeny již na konci 70. let. Manažer Queen se tehdy setkal s italským producentským mogulem Dinem De Laurentiisem, aby mu nabídl možnost spolupracovat s Queen. Zlí jazykové tvrdí, že producentova reakce byla "Kdo jsou Queen?". Nakonec se však stali první rockovou kapelou, kterou si tehdy šedesátiletý producent poslechl. A rozhodl se je pro připravovaný film oslovit. Dokonce jim dal takovou volnost, že si mohli skládat dle vlastní libosti. Stejně jako na albu The Game se do hudby Queen vloudily syntezátory. Tedy vloudily... u některých skladeb se na první poslech zdá, že to jsou jenom synťáky. Jinde však vypomohl skladatel Howard Blake, který doplnil soundtrack orchestrální hudbou.

Sam J. Jones a Melody Anderson

Film, založený na komiksu vycházejícím od roku 1934, sledoval dobrodružství Flashe Gordona, quarterbacka New York Jets. Ten se shodou okolností dostane díky lodi lehce šíleného doktora Hanse Zarkova do vesmíru, odkud Zemi likviduje démonický císař Ming. Díky pomoci doktora, krásné Dale Ardenové, ještě lepější Mingovy dcery, princezny Aury, jejího milence prince Barina a letky jestřábích mužů pod vedením prince Vultana, se mu však podaří hrozbu likvidace země odvrátit a stát se hrdinou. Zní to šíleně? Pro ty, kteří film dosud neviděli dodám, že si musíte představit ještě víc - Flashe hraje svalnatý, 191 cm vysoký  blonďák a bývalý mariňák Sam J. Jones.

Ornella Muti a Max von Sydow

Doktora Zarkova neztvárnil nikdo menší než Topol, který se v roce 1971 nesmazatelně zapsal do dějin filmu svojí rolí v Šumaři na střeše. Půvaby ve filmu zaručovaly dvě pětadvacetileté herečky - Melody Anderson v roli Dale a Ornella Muti jako Aura. Jejího milence (vlastně jednoho z mnoha, protože princezna je mrcha neváhající svými půvaby získávat přízeň a následně i služby mužů) si zahrál Timothy Dalton, který se o sedm let později stal čtvrtým představitelem Jamese Bonda. Bandu motorkářů... tedy pardon, jestřábích mužů, vedl hřmotný Brian Blessed, jinak též velký fanoušek Queen. A aby toho nebylo málo, na Mingovi si zgustl Max von Sydow, dříve dvorní herec Ingmara Bergmana (filmy jako Sedmá pečeť, Lesní jahody, Hodina vlků...) a později herec z klasik jako Vymítač ďábla nebo Tři dny Kondora. Vedle těchto hlavních hvězd se ve filmu mihl (asi na 5 vteřin) i Robbie "Hagrid" Coltrane a stodvaatřicet centimetrů vysoký Deep Roy, nejznámější asi jako Umpalumpové z Burtonova Karlíka a továrny na čokoládu. Zde si zahrál Auřiného mazlíčka jménem, ehm... Fellini. To vše v technicolorově barevných kulisách a šílených  kostýmech. Děsivé? Ani ne. Osobně považuji Flashe Gordona za nejkomiksovější komiksový film, který kdy byl natočen. Pro jiné to je však typický příklad guilty pleasure. Posuďte sami z následujícího traileru (a nebo upoutávky na nádherně vyčištěné Blu-Ray vydání).

Od filmu ale zpět k albu s řvavým přebalem, vzniklým na základě Mercuryho návrhu. Na něm jsou vlastně pouze dvě písně - tedy zpívané skladby, obě od Briana Maye - úvodní Flash's Theme a závěrečné The Hero. Všechny, ať již instrumentální, tak zpívané, pak doprovázejí úryvky z filmových dialogů, což je skutečnost, která mě vždy poněkud iritovala. Singl Flash je navíc upravenou verzí Flash's Theme - o něco kratší, ale obohacena o více dialogů z filmu, které tak měly pomoci dodat singlu něco nálady z filmu. Režisérem videoklipu, stejně jako filmu, byl Mike Hodges. Zachycuje skupinu Queen v  londýnských Advision Studios, kde právě "nahrávají" hudbu k filmu. 

Singl se umisťoval na čelních příčkách hitparád po celém světě. Zda za jeho přitažlivostí stojí bijící rytmus, Mercuryho zpěv nebo hlášky z filmu, těžko říci. Každopádně si Queen zařádili a na albu je znát jejich neustálá snaha se někam posunout a experimentovat. Přemíra syntezátorů nevycházela z nějaké snahy exhibovat, ale zkrátka jim přišlo dobré, je zapojit do hudby ke sci-fi filmu. A jak jsem se snažil naznačit - ne k filmu ledajakému. A rozloučíme se B-stranou, kterou je Mercuryho skladba Football Fight, která bez synťáků zněla takto...

... a ve filmu nakonec takto... Nemůžu si pomoci, ale zase jsem dostal chuť se na Flashe Gordona znovu podívat.

Ani k stáru nemá o životě páru

Aby bylo nějaké vítání, musí být napřed loučení, zní slogan českého filmu Vratné lahve otce a syna Zdeňka a Jana Svěrákových. Citátem ústřední postavy filmu by se dal popsat i jeho nelehký vznik.

Český plakát

budapest.czechcentres.cz

Když je vám pětašedesát a ve své stávající práci učitele už nejste rád, máte na několika možností. Můžete se připojit ke skupině svých vrstevníků, šourat se s nimi po smíchovském parku a glosovat okolní dění. Lze také usednou na lavičku a krmit holuby a nebo se pustit do četby knih, které jste si šetřili na důchod. Josef Tkaloun (Zdeněk Svěrák) se však necítí na sklonku života, nýbrž v jeho podzimu a ani chlapské touhy mu stále nejsou cizí. Proto přijme po odchodu ze své práce nejprve, na svůj věk poněkud nepřiměřené, zaměstnání rychlého posla. Po nevyhnutelné kolizi nakonec zakotví v samoobsluze za okénkem pro výkup vratných lahví. A právě mikrosvět za okénkem a krásy před ním vdechnou do umdlévajícího stereotypu Tkalounova života novou mízu.

Když je vám sedmašedesát a svoji práci scenáristy máte stále rád, napíšete další scénář. Poté co vám ho váš syn/režisér vrátí, máte na výběr opět z několika možností. Můžete syna přeneseně označit za kreténa, zahořknout a jít se šourat do libovolného parku, a nebo dostát závazku, k látce se vrátit a přepracovat ji do podoby zfilmovatelného scénáře.

Když je vám jednačtyřicet a svoji práci režiséra děláte také rád a dobře (pětatřicet cen – včetně pěti Českých lvů, jednoho Křišťálového glóbu a Oscara mluví za sebe), a zjistíte, že nová verze scénáře se vám líbí a chcete ji točit, nestojí vám v cestě snad už nic, než jen obrovská očekávání diváků

A ta byla v případě tohoto filmu opravdu veliká. Nejen, že jsme měli možnost pozorovat celou nesnadnou genezi filmu v dokumentu Jana Svěráka a Martina Dostála Tatínek, ale o vzniku často informovala média. Dostalo se tedy divákovi důstojného završení volné trilogie o dětství, dospělosti a stáří? Ano i ne. Vratné lahve jsou jednoznačně prvotřídní filmařinou (věčný hračička Jan Svěrák to snad ani jinak neumí). Oporou mu jsou jeho stálí spolupracovníci jako kameraman Vladimír Smutný, střihač Alois Fišárek a hudební skladatel Ondřej Soukup. U posledně jmenovaného je třeba poznamenat, že nám v uších nejvíce uvízne chytlavá píseň Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka, která má šanci stát se klasikou podobně jako jejich Severní vítr z filmu Vrchní, prchni.

Největší slabinou filmu je však i přes výše uvedené komplikace právě scénář Zdeňka Svěráka. Jednomu z předních českých cimrmanologů nelze upřít výjimečný talent při práci s českým jazykem a tvorbě jemných, někdy až takřka nepostřehnutelných laskavých žertíků. Ale právě tato laskavost je Achillovou patou celého filmu. Je jí totiž tolik, že divák toužebně očekává nějaký dramatický zvrat, kterého se však nedočká ani v závěrečné katarzi, která vlastně katarzí ani není. Lehký pocit trapnosti pak vyvolávají takřka všechny železničně-erotické sny hlavního hrdiny. Navíc je-li stáří ve filmu o stáří tematizované jen několika málo epizodami, které „korunuje“ alzheimeroidní scénka s rychlovarnou konvicí, je asi někde chyba.

Scénář má však zároveň  své nezpochybnitelné kvality. Jedna ze změn ke které došlo při jeho psaní bylo posílení ženských postav, což filmu jednoznačně prospělo. Snad poprvé ve filmu rodinného tandemu Svěrák-Svěrák mají stejně důležitou pozici jako jejich mužské protějšky. Ať to jsou jen epizodní postavy jako paní Lamková (Věra Tichánková) či Kvardová (Božidara Turzonovová) nebo dcera hlavního hrdiny Helenka (tradičně dobrá Tatiana Vilhelmová). Vrcholem filmu je však jednoznačně manželka Eliška Tkalounová (Daniela Kolářová), která Svěrákovu ženu hraje již potřetí a opět naprosto výborně. Hlavně díky ní se ze slovních přestřelek s jejím manželem stávají tyto scény nejlepšími částmi celého filmu.

Zatímco Tmavomodrý svět byl velkorysým projektem s ambicemi v zahraničí, jsou Vratné lahve příjemným návratem k tomu, co jde Svěrákům nejlépe. K vlídnému tuzemskému produktu, který možná neuchvátí, ale zaručeně potěší.

Text vznikl v rámci kurzu FAV126 Metody praktické filmové kritiky - seminář
Kamil Fila, Filozofická fakulta MU, jaro 2008

Trojrozměrný Hobit

Angus Ward vítá v dokumento o 3D

Peter Jackson v nedávných dnech uvedl na blogu filmu Hobit již čtvrtý videoblog, v němž nám dovolil nahlédnout na natáčení filmů Hobit (nenechte se plést tím dlouhým ů - pokud to ještě nevíte, Hobit bude mít dva díly, ale o tom jsem tu už letos psal). Co se z tohoto bezmála jedenáctiminutového dokumentu dozvíme? Hlavním tématem je 3D...

Jste už trochu otrávení tím, jak vše musí být ve 3D, vše musí být "3D podívaná"? Nevím, možná se pletu, ale zdá se mi, že 3D šílenství začíná poněkud opadat. Takže proč se Peter Jackson rozhodl točit Hobita ve 3D? Hned v úvodu diváky přesvědčuje, že je to jeho splněný sen a kdyby to bylo možné, točil by ve 3D i Pána prstenů. Jako důkaz dodá trojrozměrné fotografie z natáčení, které by se časem snad mohly objevit na Blu-Ray vydání (cože, další vydání?).

3D foto z natáčení Pána prstenů

Takže jak to vypadá se 3D v případě Hobita? Jackson se dušuje, že v této době už není nijak složité či omezující natáčet ve 3D. Natáčí se stejným tempem jako ve 2D. Hlavním trumfem mu je kamera RED Epic. Tedy trumf... trumfy, neboť natáčení Hobita probíhá se 48 kamerami (přičemž cena jedné - tedy pouze těla kamery - je bezmála 40 tisíc $).

Peter Jackson a jedna z kamer RED Epic (konkrétně Ronald)

Počet si ale musíme vydělit dvěma, neboť na záběr ve 3D jsou třeba dvě kamery. Aby objektivy co nejpřesněji kopírovaly vzdálenost lidských očí, natáčí se přes zrcadlo. Díky tomu se mohou objektivy i překrývat a kopírovat tak pohyb očí, které se na něco zaměřují (znáte to - sledujte prst při natažené paži a potom ho přibližujte k obličeji - vaše oči se budou zaměřovat stále na něj - a všimněte si, co dělá okolní prostor).

Dvě kamery po 40 tisících, objektivy, zrcadla... Takový malý skromný filmeček...

A protože jsou kamery RED Epic digitální, mohou si filmaři hned prohlédnout vzniklé záběry. A zdá se, že budou stát za to. Kameramani mají k dispozici kamery na jeřábech, na rameno, na steadicamu, na vozících... Humorné je, že každá kamera má své jméno. Některé po členech Jacksonovy rodiny - po jeho dědečkovi Walterovi, strýci Rolandovi, otci Billovi, babičce jeho ženy Emilly; ale jsou tam i John, Paul, George a Ringo. Ti s Jacksonem v ale přízni nejsou.

Kamery, samý kamery!

Gareth Daley, vedoucí 3D kamer, dodává, že se nenatáčí na film, ale na paměťové karty - konkrétně jde o SSD karty (tedy přesněji pevné "Solid State Disk", hardisky bez pohyblivých součástí, jaké můžete najít například v některých netboocích) s kapacitou 128GB (jeden vás vyjde na solidních 1.800 $).

Tohle šoupnu sem a jde se točit.

A na ně se pak natáčí v rozlišení 5K. Pokud nevíte, co zkratka znamená, jde o rozlišení 5120 × 2700 pixelů. Pyšníte-li se doma Full HD televizí, vězte, že ta má ubohých 1920 x 1080 pixelů (a to si představte, že novější typy kamery RED Epic zvládají i 28K, tedy 28000 × 9334 pixelů).

Gareth Daley demonstruje rozdíl mezi 5K a Full HD

Co je však ještě důležitější a pro přetrvání systému 3D patrně klíčové, je framerate, tedy snímková frekvence nebo též snímková rychlost. Ta je ve srovnání s běžnými filmy dvojnásobná. Ale pozor, nejde jen o nějaký technický výstřelek - lidské oko vnímá 60 "obrázků" za vteřinu a takto natočený film se tím přiblíží běžnému lidskému vnímání. Jak dodává Peter Jackson, lidé, kteří už viděli kousky Hobita měli pocit, jako kdyby se plátno kina otevřelo do skutečného světa.

Temný hvozd

A že ten svět bude stát za to ukazují záběry z Temného hvozdu, který však ve videoblogu působí nezvykle pestrobarevně. Jak dodává Jackson: "Když se podíváte na záběry bez barevných korekcí, vypadá les velmi psychedelicky. Jako namalovaný v roce 1967." Jak ale upřesní  výtvarník Dan Hennah, barvy lesa byly přehnané, aby na záběrech digitálních kamer vynikly. Jackson vysvětlí, že budou následně korekcemi staženy do požadovaných tónů.

Vysoké rozlišení, digitální kamery a třetí rozměr však znamenal novou výzvu i pro maskéry. Jejich vedoucí (respektive vedoucí prostetiky) Tami Lane hovoří ve videoblogu i o změnách líčení, neboť trpaslíci musejí být až přehnaně rudí, aby na filmu vypadali normálně. A jako příklad použije Grahama McTavishe v roli Dvalina.

Graham McTavish (Dvalin) a Tami Lane

Peter King, maskér a kadeřník, zmíní i problém paruk.  Jen ty vyrobené z pravých lidských vlasů, totiž budou vypadat na plátně přirozeně.

Návrhářka kostýmů Ann Maskrey promluví (jak jinak) o kostýmech, které jsou opět vyšperkovány do posledního detailu. I ty si vyžádaly vzhledem k technologii natáčení ještě preciznější přístup. Znáte-li dokumenty z natáčení Pána prstenů, říkáte si, je-li to vůbec ještě možné...

Vzorky různých (patrně hobitích) látek

Následuje pohled na práci výtvarníků Alana Leeho a Johna Howa, kteří doslova ruku v ruce připravují umělecké návrhy pro koncepci filmu. Na Pánovi prstenů odvedli skvělou práci, proto bylo logické spolupracovat s nimi dál. Zašli dokonce tak daleko, že se rozhodli tyto návrhy kreslit třírozměrně!

John Howe a Alan Lee tvoří 3D koncept...

Všimněte si rozmazaných návrhů na zdech. Videoblog navnadí, ale neukáže vše. Lee červenou pastelkou, Howe modrou, bok po boku, vytváří trojrozměrný návrh Středozemě:

A nyní mě omluvte. Nechci nikomu brát iluze, ale tato část dokumentu je krásný důkaz toho, že člověk nesmí nic brát vážně. Od Petera Jacksona, člověka, kterého jsme v dokumentu King Kong: Deník režiséra mohli vidět, jak si v naprosto vyčerpaném stavu zve na plac jiné režiséry, aby za něj film dotočili, nemůžeme nečekat nějaký podobný žertík. A tato 3D kresba je jistě jedním z nich. Ale i tak pánové, krásná práce.

Mezi technickými záležitostmi je možné během videoblogu zahlédnout i několik záběrů z natáčení. Ať už jde o vpád trpaslíků do Dna pytle, na jehož dveře vyryl Gandalf runu jako znamení, trpaslíky v pavoučím zajetí, Roklinku či dalších pár drobností (například zde je vysoký dabl Gandalfa), vše vypadá, jako bychom se vrátili o pár let nazpátek do staré dobré Středozemě.

Gandalf vyrývá na dveře Dna pytle runu

Trpaslíci v zajetí pavouků v Temném hvozdu

Odmyslete si zelené pozadí a jste ve staré dobré Středozemi

Na závěr se s námi Peter Jackson rozloučí slovy: "Doufám, že vám přišel tento videoblog zajímavý. Vím, že je asi dost frustrující, protože vše, o čem jsme mluvili, nemůžete zatím vidět. Nemůžete vidět 3D, nemůžete vidět 48 snímků za vteřinu, nemůžete vidět 5K. Ale uvidíte..." Nevím jak vy, ale já se nemůžu dočkat.

Musíme si počkat ještě rok...

Takže máme se těšit na 3D Hobita? Možná se vám stalo, že jste byli v kině na 3D filmu a po pár desítkách minut jste zjistili, že vás začíná bolet hlava a oči poněkud trpí. A možná vás to odradilo od dalších 3D filmů. Hobita by jste se v tomto ohledu ale bát nemuseli. Vysoké rozlišení 5K a zejména frekvence 48fps by měly přispět k tomu, abyste nic takového nepociťovali. Tedy pokud do kin nepůjde "downgradovaná" verze. Tak či onak, otravné brýle na očích (zatím) zůstanou nezbytnou pomůckou...

Čtěte více:

Hobit: Čeho jsem se dočkal

Hobit: Co můžeme očekávat

Hobit... a jedeme dál...

Návrat do Středozemě aneb Hobit se nám rýsuje