Hity oblíbené (nejen) Brity XV - Play The Game

oPřed 31 lety vyšel singl z osmého řadového alba, které v mnoha ohledech předznamenalo další hudební, ale i vizuální vývoj skupiny Queen.

Děvčata a chlapci, zapomeňte na sedmdesátá léta, jsou tu léta osmdesátá!

britské vydání
www.queenvinyls.com

Album neslo titul The Game a bylo v mnoha ohledech velmi specifické. Queen spojili poprvé své síly se zvukovým inženýrem (Rheinholdem) Mackem, který se stal nejenom spoluproducentem alba, ale i spolustrůjcem výsledného zvuku. Skupina, která do té doby otevřeně deklarovala, že na jejich nahrávkách nejsou syntezátory, s nimi poprvé začala experimentovat. Tento posun od kytarově založených a epických dlouhých skladeb je posunul k rytmičtěji založeným písním. Poprvé experimentovali s žánry disko a funk a ačkoliv se to Rogeru Taylorovi a Brianu Mayovi moc nezamlouvalo, Freddie Mercury s Johnem Deaconem je zjevně přehlasovali. Druze jmenovaný ostatně pro album napsal Another One Bitest The Dust, flák, který získal (stejně jako celé album) pozornost amerických posluchačů. The Game se vyšplhalo nejen na první příčku britské, ale i americké hitparády (a to bylo poprvé a naposledy). Zatímco v té britské se album udrželo čtyři týdny (z toho dva na první příčce), v USA se drželo celých 21 týdnů a na špičce celých pět týdnů!

Ačkoliv si Queen koupili vlastní nahrávací studiu ve švýcarském Montreux, pracovali na The Game v mnichovských studiích Musicland. První část nahrávání probíhalo od června do července 1979, kdy vznikly celkem čtyři písně. Poté si dali hoši oraz, aby mohli nacvičovat na nadcházející britské turné, které čítalo 16 koncertů v devíti městech (od 22. 11. do 26. 12. 1979). V rámci tohoto turné zakomponovali do setlistu i novinky Crazy Little Thing Called Love a Save Me.

Když se na jaře 1980 vrátili k nahrávání, měli prý podle Rogera Taylora připraveno na 40 skladeb. Je proto velmi zarážející, že na albu je jich nakonec celkem pouze 10 (jedna z odmítnutých skladeb byla i Taylorova A Human Body, která prý byla "příliš melodická"). Nějaký materiál se pak dostal na následujícího Flashe Gordona a dozajista i na Hot Space.

Na začátku 80. let se začalo spekulovat o homosexualitě Freddieho Mercuryho. Jednou z příčin bylo i jeho vystoupení v televizní show britského dýdžeje (a tajeného gaye) Kennyho Everetta...

Ten tam byl Freddie v rozevlátých kimonech nebo přiléhavých overalech, ten tam byl černý lak na nehty. Ještě větší posun znamenal videoklip pro singl Play The Game, v němž se Freddie vůbec poprvé objevil před kamerou s knírkem. V květnu 1980 jej v Trillion Studios režíroval Brian Grant. Všimněte si, že May nehraje na svůj tradiční Rudý speciál, ale na Fender Stratocaster. Z klipu je patrné proč. Tak tedy: Play The Game: V hlavních rolích klíčování, oheň, voda... a vazelína...

Mercuryho gay-klon vzhled, který byl údajně motivovaný snahou zakrýt jeho vyčnívající zuby, vedl ke klasické legendě, kdy po něm během následujícího severoamerického turné měli fanoušci házet holící strojky, žiletky a lak na nehty. Kapele to ale prý nevadilo...

Album (které bylo mimochodem i první vydané na CD) přilákalo mnoho nových posluchačů, ale dozajista jich i spoustu odradil. Nedostaly se na něj některé skladby, jako bylo právě Rogerova úžasná skladba A Human Body, která se stala B-stranou singlu Play The Game.

A tak začala pro kapelu Queen 80. léta. Doba, kdy jste si s nimi mohli zakřičet "Flash, ahaaa!", nebo se zaposlouchat do jejich prvního výběru největších hitů, zatrsat si u mnohými nenáviděného funky alba Hot Space nebo si zaplácat nad hlavou v refrénu Radio Ga Ga... Queen už byli hardrockoví, artrockoví, glamrockoví... ale to vše byla minulost... nastala léta osmdesátá, kdy se staly ultimativní stadiónovou kapelou. A na stadiónu na nějaké experimenty nebyl čas...

Česko-Slovensko hledá Queen?

Minulou neděli (tedy 22. května) jsem s obavami sedl před televizní obrazovku. Jak se ukázalo, byly opodstatněné.

Ač mi je celý fenomén "Superstar" spíše protivný a mé znalosti celé této šau (jak říkal bývalý porotce Ondřej Soukup) končí kdesi u Anety Langerové (do dobrá, možná u Vlasty Horvátha, ale co se dělo v dalších ročnících a kolik jich vlastně bylo mi zcela uniká a splývá), neodolal jsem a poté, co jsem zaslechl že tento večer půjde o skladby skupin ABBA a Queen, pustil jsem se do toho. První půlku jsem spíš nevnímal. Písně skupiny ABBA jsem poslouchal jako hodně malý a jejich kolovrátkové rytmy mě už poněkud omrzely. Zajímala mě hlavně druhá půle večera... A pak to přišlo... Už úvodní společné medley skladeb Bohemian Rhapsody, We Will Rock You a Radio Ga Ga ukázalo několik nástrah. Jednak fakt, že Martin Šeps je mezi finalisty jaksi omylem a jeho "angličtina" je velmi svérázná. Martin Harich proti němu překvapil, když přiměl své hlasivky i k nečekaným výškám. Gabriela Gunčíková opět dokázala, že v hrdle plavé krásky se může skrývat dynamit a celé to stvrdil Lukáš Adamec, rocker tělem i duší...

A pak už přišly sólové výstupy. Jako první přišel stylově vystrojený Lukáš Adamec. Jeho písní měla být Somebody To Love, vokálně jeden z nejnáročnějších počinů skupiny Queen. Jak sám Adamec řekl - Freddie měl ostrý hlas, on má hlas zastřený, a tak je zvědavý, jak to dopadne. A musím uznat, že to dopadlo překvapivě dobře. Ovšem zejména proto, že se (neřekl bych, že nevědomky) Adamec nesnažil zpívat jako Mercury, ale jako George Michael. A to se nakonec ukázalo jako moudré rozhodnutí... Jenom škoda, že výstup podivně kazily sboristky, které se mi zdály celý večer poněkud mimo. V hale to však asi znělo jinak, neboť i je porota pochválila s tím, že v originále tam je snad milion sborů (ehm, v originále to jsou pouze členové kapely).

Jako druhý sólista nastoupil miláček pubertálního a prebupertálního dívčího publika, Martin Harich. Ač díky rozhodnutí posadit si celou skladbu We Are The Champions o nějakou kvartu či kvintu níž ztratila tato na naléhavosti, jemu to umožnilo projít jí bez ztráty kytičky (nikoliv však dalšího postupu, což je z ohledem na to, co následovala, zcela NEPOCHOPITELNÉ).

Následoval největší WTF moment celého večera, ale řekl bych že snad i celé Superstar. Na pódiu nakráčelo zjevně věčně zhulené rasta zvířátko Michal Šeps a spustil svojí "verzi" skladby Mustapha. Je fakt, že skladba sama o sobě nepatří k nejtypičtějším písním skupiny Queen (popravdě je asi nejpodivnější), ale fakt, že se Šeps ani neobtěžoval naučit text, který sám o sobě není příliš obsáhlý, mě šokovalo a popravdě i urazilo. Celé to uzavřel komentář poroty, který jenom dokázal, že Šepsovi je celá akce kdesi a navíc jeho mozek provoněný THC není schopen pochopit ironii. Jasný vítěz tzv. Hvězdné pěchoty (tedy toho nejhoršího, co se do soutěže přihlásilo). Jak se mohl dostat až sem, je mi záhadou (ačkoliv má žena má teorii, že diváci jsou natolik otrávení celou akcí, že hlasy pro Šepse posílají jako jakýsi recesistický bojkot). Jen pro úplnost - zde je originální text písně a nyní svérázná verze "rosničky z Kábulu" Michala Šepse, kterou prý "zazpíval po svém, jak se to naučil a to se cení":

Po tomto výstupu zdrogovaného muezzina jsem chtěl utéct na panáka, ale naštěstí jsem tak neučinil, neboť přišla růže mezi trním, půvabná a pěvecky neuvěřitelně nadaná Gabriela Gunčíková se skladbou Who Wants To Live Forever. Píseň z alba A Kind Of Magic a filmu Highlander se může zdát jako poměrně snadná balada, ale ve své době si na ní zuby vylámal i Seal. Gunčíková se zdála ze začátku poněkud nesvá, ale poté, co se do toho při prvním refrénu opřela, bylo jasné, že je tu výkon večera (a jsem rád, že jsem našel i video s následujícím hodnocením poroty - Pavel Habera v něm navazuje na předešlé hodnocení, kde si představil po Šepsově výstupu modelového diváka, turistu, který si zapnul TV, spatřil čtyři nejlepší zástupce a pomyslel si, že v obou republikách jsou všichni idioti, načež se vydal zpět na letiště...) 

Pomineme-li výstup Michala Šepse (který "ňákou Mustafu nikdy neslyšel"), popasovali se účastníci s náročnými songy velmi dobře. Ponechme stranou otázku, mají-li soutěže podobného typu nějaký smysl. Jako odpověď si zkuste (jako já v úvodu) vzpomenout, kolik jich máme už za sebou a kdo v jednotlivých ročnících vyhrál... Kolik jste jich dali dohromady?

10 minut u Jerry Bruckeimera...

Tak nám do kin připluli další Piráti z Karibiku. V pořadí již čtvrtí a zdá se, že ani náhodou poslední... Jakoby se nám megaproducent Jerry Bruckheimer poněkud vyčerpal a sází již jen na jistoty - v roce 2013 tak mají mít premiéru pátí a v roce 2014 šestí Piráti. Mezitím nás čeká Top Gun 2, Lovci pokladů 3 a snad i Mizerové 3. Až se objeví drby o G-Force 2 nebo Čarodějovu učni 2, začnu asi panikařit...

Ale do té doby je tu vtipálek Nathan Gotsch (mimo jiné začínající scenárista, režisér a student filmové školy na University of Southern California v Los Angeles) a jeho krátký (ačkoliv mohl být ještě kratší, protože lehce ztrácí tempo) film Bruckheimer Pitch Meeting. Tento "pohled do společnosti Jerry Bruckheimer Films" nás zavádí na tradiční schůzku kreativců, kteří nadhazují nové nápady... a "odhalují" zákulisí vzniku čtvrtých Pirátů. (jen poznámka - video je v angličtině)

Partička Totally Sketch se zase zaměřila na dobu po čtvrtých Pirátech. Jak možná víte, v předešlých filmech si zahrála Keira Knightley. Ve čtvrtém se však neobjevila a je z toho poněkud... zmatená... V roli Jerryho Bruckheimera, který nakonec opět zaboduje a přijde s novým filmem, hlasově naprosto přesný Beck Bennett...