Jak doktorandům chutná život

Tak to dobře dopadlo. Tím myslím tu vodu. Nebylo to zase tak hrozné, protože nakonec jsme se jí dočkali už v průběhu nedělního odpoledne, takže jsem se mohl v klidu zrekultivovat. Pravda, bojler nestihl ohřát vodu na nějakou "lepší" teplotu, ale i tak lepší nějaká voda, než žádná.

Nechtěl bych tu ale plkat o vodě, ale o něčem jiném. Nečekejte nic hlubokomyslného, jen mě na tu myšlenku přivedlo pár známých a kolegů v práci, kteří se ptali, jaké to je. Tím "to" bylo myšleno být na postu doktoranda.

Těžko se na to odpovídá, protože mám za sebou teprve první semestr, který je tzv. "volný", což v praxi znamená, že člověk nemusí být časově vázán na školu. Netřeba sedět na konzultačních hodinách (kdo by se mnou také co konzultoval, že?), nemusí se učit, spíš jde o to, se poněkud v "novém" prostředí a roli rozkoukat. Neznamená to, že by si takový "volnosemestrální" doktorand hodil kopyta na stůl a celý semestr si v klidu a spokojenosti prokrastinoval. To by bylo velice zavádějící.

Vypadá to asi tak, že zhruba první měsíc je takový člověk zmítán pochybnostmi, co že to vlastně učinil. Toto období se může střídat se záchvaty jisté pýchy, která je hned střídána pádem do sebemrskačství, pramenící z faktu, že není zatím být na co pyšný.

Druhým, velmi závažným, faktorem v tomto období je otázka, jak vyžít. Sice vám na účet přibude doktorandské stipendium, což rozhodně potěší, ale na stranu druhou nejde o žádný zázrak a platit se musí. Takže se přemýšlí o práci a brigádách. Pokud tedy nejste zodpovědní studenti, kteří už mají svůj flek jistý a ne tací, kteří se, jako já, posledních osm měsíců, zabývali sběrem posledních dat a pramenů k magisterské práci, čímž trápíte svoji přítelkyni (promiň, Kačko). Někdy to může dopadnout až tak, že se člověk vrhne na nejdostupnější a časově nejflexibilnější variantu přivýdělku, což může být třeba i... řekněme práce v callcentru. To je ale zase jiná kapitola...

Během roku nastane několik událostí, kdy si vás škola vyžádá. To se může stát například v době návštěv zahraničních hostů, o které se musí někdo starat. Nejde snad o to, že by nás navštěvovali nesvéprávní a nesamostatní jedinci, vyžadující nepřetržitý dozor. Právě naopak. Vysoce vzdělaní a inteligentní učitelé, magistři, doktoři, či profesoři, si vyžadují i inteligentní doprovod a program. Čeká vás střetnutí s vlastní průměrností a podprůměrností vašeho jazykového vybavení, chvíle, kdy sedíc v restauraci už druhou hodinu nevíte, zda není čas se již uchýlit k nejzoufalejšímu konverzačnímu tématu (Dneska bylo hezky, že?), návštěvy muzeí, galerií, ale i bazarů se starší foto-technikou, celosvětově uznávaných památek a podobně.

Zkrátka a dobře, k životu doktoranda patří spousta radostí i starostí. Jen vás občas napadne, zda to při svém věku (zas tak hrozné to není) a svém dosavadním vzdělání (vysoká škola hotová, tak na co doktorát?) a svých zkušenostech (prakticky žádné), máte všechno zapotřebí. Zvláštní je, že si skoro vždy odpovíte:

nakonec,…

… proč ne?

Nový rok...?

Tak nám zase uplynulo 365 dní roku starého a z toho nového jsme začali teprve ukrajovat.

Při pohledu na můj „blog“ jsem doznal, že jeho stav je více než tristní. Důvodů je hned několik – málo času, nedostatek nových nápadů, lenost a mnohé další projevy prokrastinace. Chtěl jsem si dát nyní nějaké smělé předsevzetí, třeba co měsíc, to pět příspěvků... no, řekněme čtyři... i když tři (jako jeden za deset dnů) by mohly stačit, ne... nebo dva... tak jo, jeden příspěvek za měsíc. Možná. Snad...

Doufejme, že k tomuto rozhodnutí přispěje i má snaha zvýšit svoji schopnost komunikovat přes net, která vedla k rozhodnutí, pořídit si v nejbližších dnech netbook. Neříkám, že díky němu, se zde sem tam objeví nějaký briskní postřeh, vtipná glosa nebo cokoliv, co by svědčilo o mé snaze jakkoliv blog rozvinout.

Předně musím poznamenat, že to byl docela porod. Tím míním výběr netbooku. Po prvotním zasvěcení do problematiky těchto mini notebooků jsem vybral tři favority a následně byl na základě různých chatů, diskuzí a rad od známých odrazován tu od jednoho, tu od druhého, či třetího...
....
11. 1. 2009

Předešlé řádky jsem psal před několika dny. Již nyní je zjevné, že veškerá předsevzetí vzala za své. Netbook zatím není (čeká se na dodávky), čas také ne (zkouškové už není to co bývalo - napsat si pár testů a jít domů byla brnkačka, ale pročíst si jich pár desítek a opravovat je, to je o něčem jiném), do toho práce... No, nebudu skuhrat, jsou lidé, kteří jsou na tom hůř, že?

Raději si půjdu otevřít další lahev balené vody, abych si mohl umýt ruce a uvařit si kávu. Tuhé mrazy udeřily i na vodovodní potrubí a po lakonickém konstatování majitele domu "To je v prdeli" čekáme celý víkend, až se situace napraví. Snad se brzo ozvu, pokud si neuženu žloutenku...

Svátky a zvířata

Ze šuplíku… prosinec 2001
Ač je to k nevíře, máme tady už prosinec. A právě to mě přimělo zahrabat opět v hlubinách mého archívku a vylovit další "perlu". Opět se jedná o článěk určený pro Deník Jablonecka, který vyšel zřejmě 29. 12. 2001. I jako v předešlém případě jde o původní, redakčně neupravenou verzi - opět plnou "svátečního" nadšení, včetně přání na závěr textu...

Vánoce a Silvestr jsou sváteční dny, které přicházejí vždy na závěr roku a přinášejí klid a pohodu. Doma si lidé snaží vytvořit slavnostní atmosféru a všude je cítit přátelská nálada. Avšak ani v těchto dnech, stejně jako jindy, bychom neměli zapomínat na tvory, které nás provází životem, na zvířata.

Útulek Dášenka

Prvním zastavením je lučanský útulek Dášenka, o němž jsem se bavil s paní Dagmar Holanovou, místní předsedkyní Ligy na ochranu zvířat, zakladatelkou a majitelkou této instituce. První otázka se týkala nejčastějších důvodů, kvůli kterým se sem zvířata dostávají. „Hlavním důvodem je vždy lidská nezodpovědnost a krutost. Lidé si o sobě dost myslí, ale pak zjistí, že to nezvládnou.“ Dozvídám se o krutých praktikách některých majitelů, kteří, než aby zajistili starému, či vážně nemocnému psovi slušnou smrt, hodí ho radši do popelnice. „Naším hlavním úkolem je zaručit zvířatům důstojný život nebo důstojnou smrt. Jsou-li zranění, asistujeme u jejich operace na veterině a zajišťujeme následnou rehabilitaci.“ Po malé odmlce paní Holanová pokračuje o poznání veseleji: „Jsou však i tací, kteří nemohou mít psy doma, a tak chodí k nám do útulku a půjčují si je na procházku. Někteří psi jsou od lidí, kteří jdou do domova důchodců či do nemocnice, ale pokud jim to zdravotní stav dovoluje, chodí se na své miláčky pravidelně dívat a chodí je venčit.“
Zimní období se ve zdejším útulku moc neliší od zbytku roku. V současné době je zde na čtyřicet psů a stejně tolik koček. Všichni tito chovanci dostávají v zimě větší porce potravy. Ta se jim míchá z několika druhů granulí, aby se zajistila co největší pestrost. Zajímám se, co jiného přinášejí Vánoce, a sdílná Dagmar Holanová se nadechuje k delšímu vyprávění. „V podstatě na jednu stranu radost a na stranu druhou starost. Pár psů sice ubude, ale po Vánocích snad ještě větší množství přibude. Jako jsou psi „prázdninoví“, jsou také psi „vánoční“. Zvíře je krásný dárek, ale po několika dnech majitelé zjistí, že ono to taky žere, čůrá …, a tak to dají pryč.“ A jak budou vypadat vánoční svátky v útulku? „Ještě před Štědrým dnem jsme pořádali mikulášskou nadílku, na kterou každoročně přijíždí kolem stovky lidí. Moc nám pomáhají, protože přivezou granule, konzervy, vodítka či misky. Malé děti pak dostanou od Mikuláše za básničku malý dáreček a vládne zde krásná atmosféra.“ Po chvilce ticha vyprávění pokračuje: „V podstatě máme normální Vánoce. Dřív než zasedneme ke štědrovečernímu stolu, dostanou pár pamlsků zvířátka, která tam mají mimo jiné též malý stromeček. Celý večer máme samozřejmě jako v jiné dny pohotovost, což v praxi znamená, že zavolá-li Městská policie či kdokoliv jiný, že je někde zaběhlý pes, musíme vyjet. Ještě musím dodat, že poštou nám chodí třeba i padesát přáníček, ale jen pár je pro nás.“
Další otázka směřuje na poslední den v roce, na Silvestr. Výraz Dagmar Holanové značně zvážní a zesmutní. „To je katastrofa. Vyjíždíme až dvanáctkrát za noc. Pes je díky svému dokonalému sluchu šokován množstvím hluku z každoročních ohňostrojů a utíká. V panice však neutíká domů, ale co nejdál od hluku. Stává se pak, že když na jaře roztaje sníh, nalézají lidé po lese mrtvé psi, kteří doplatili na lidskou zábavu.“ Paní Holanová ve smutném vzpomínání ještě pokračuje, a tak se dozvídám o konkrétních případech, které jsou smutné a tragické. V útulku však podle jejích slov žádné problémy nejsou. Zvířata jsou v místnosti a za klid vděčí též výhodné poloze tohoto útočiště. Majitelům psů, kteří bydlí v centru, radí paní Holanová zakoupit u veterinárního lékaře tablety na uklidnění, ale především zavřít psa doma a zajistit všechny dveře. „Díky smlouvě s městem o odchytu a sběru kadávrů (uhynulých zvířat) musím být vždy připravena vyjet. Silvestr slavím tedy bez alkoholu, ale nijak mě to neomezuje. Vyrovná to radost z přání, se kterými k nám lidé přicházejí po celý den.“
Starat se o zatoulaná či opuštěná zvířata je práce velice náročná. Jak po stránce finanční, tak i fyzické a psychické. Podle slov paní Holanové se za osudem každého chovance skrývá leckdy velice smutný příběh a člověk si i díky tomu jen těžko uchová odstup. Stává se pak, že rozloučit se se zvířetem přináší radost a slzy. „Je to takový rozjetý vlak, ze kterého už nelze vyskočit. Starosti vyváží pocit zadostiučinění a radosti na tím, když se k vám po čase přijde podívat někdo s pejskem, který prošel naším útulkem a vy vidíte, že je čistý, dobře krmený a hlavně spokojený.“
A co popřát lučanskému útulku do nového tisíciletí? Mnohem více lidí, kteří si sem přijdou pro psa nebo kočku a ještě více zodpovědnosti mezi lidmi. Díky ní si snad již nebudou pořizovat zvíře ti, kteří nejsou odhodláni se o něj za každých okolností starat.

Zoologická zahrada Liberec

Dalším místem, které nabízí zvířatům útočiště, je nejstarší zoologická zahrada u nás (zal. r. 1919) v blízkém Liberci. Ta se již pomalu připravuje na zimní období, jehož příchod je však zatím v nedohlednu. „Letos je teplo, což znamená, že většina zvířat je ve venkovních výbězích.“ informuje mě Lada Sedláčková z oddělení propagace a ekologické výchovy. „Jsme však připraveni na náhlou změnu počasí, což v praxi znamená, že máme v pohotovosti čerpadla v bazénech lachtanů a tučňáků. Nesmí se stát, že by jim voda zamrzla.“ Dozvídám se také, že již v říjnu byla zazimována většina teplomilných ptáků z venkovní voliéry nového pavilonu tropů a po přesunu zbytku zůstávají venku už jen racci. Nastane-li však opravdová zima a napadne-li sníh, přibudou pracovníkům zoo další starosti. „Zvířata jsou vždy s ohledem na jejich zdravotní stav vypouštěna do venkovních výběhů. Mrzne-li, hrozí jim uklouznutí a zlomenina u žirafy či nosorožce není nic příjemného. Myslím tím ani pro zvíře, ani pro ošetřovatele a veterinárního lékaře. Už jenom uspání takového pacienta je velice složitá procedura. Předcházíme tomu tedy sypáním písku či štěrku a když nepomáhá ani to, nezbývá nám než ponechat zvířata ve vnitřních pavilonech.“
Co se týče režimu zahrady v zimním období, zůstává prakticky stejný. Pouze se více dbá o zdraví zvířecích chovanců. Nastydne-li třeba šimpanz,je léčen obdobně jako stejně nemocný člověk. Jeho pohyb venku se omezí či úplně vyloučí a jsou mu podávány vitamíny, sirupy proti kašli, heřmánkové čaje či v nejhorším případě i antibiotika. Podle slov Lady Sedláčkové snášejí zdejší zástupci fauny zimu poměrně dobře. „Změní se jim samozřejmě trochu strava, protože ve vnitřních prostorách nespotřebují tolik energie na pohyb. Porce jsou tedy menší, ale o to bohatší na vitamíny.“ Dále však připouští, že stejně jako u lidí, i zde se objevuje při delší zimě určitá nervozita, která však s nástupem jara rychle zmizí. Člověk by si mohl myslet, že návštěvník zahrady musí být v zimním období ošizen o spoustu věcí, ale vše zlé je k něčemu dobré, a tak můžeme obdivovat žirafy v jejich pavilonu a hledět jim z očí do očí, či stejně tak můžeme dlouhé minuty pozorovat jedenáctičlennou skupinu šimpanzů.
A jak zde budou vypadat Vánoce a Silvestr? „Nijak zvláštně. Zoo má otevřeno po celý rok, což znamená i v tyto dny. Pokladna bude v provozu od osmi do patnácti hodin třiceti minut. Samotná zahrada se uzavře ve čtyři hodiny a o hodinu později opustí areál i ošetřovatelé. Zahradu pak spravuje noční hlídač, který kdykoliv se něco stane, kontaktuje ředitele či veterináře. Ti se pak dohodnou, bude-li se volat ošetřovatel z toho úseku, kde problém nastal.“ Po krátké odmlce jsem však paní Sedláčkovou ujištěn, že za dobu jejího působení k ničemu výjimečnému nedošlo. Zvířatům se v rámci možností přidá nějaký ten pamlsek v podobě mandarinky či banánu, ale provoz se nijak neliší. Jsem ještě upozorněn na strom za oknem, který je stejně jako spousta dalších v areálu ozdoben ve vánočním duchu. Když už ne počasí, tak alespoň to zde připomíná blížící se Vánoce.
Se silvestrovskými radovánkami máme už nedílně spojen hluk způsobený stále četnějšími ohňostroji, ale na rozdíl od jiných částí města panuje zde v Lidových sadech klid. Jako by zakladatelé areálu mysleli na budoucnost a umístili tento liberecký skvost do tohoto, byť územně značně okleštěného, tichého místa. Zvířata tedy neprožijí chvíle hrůzy, ale takřka obyčejnou zimní noc.
A co popřát zoologické zahradě do nového roku a nového tisíciletí? Mnoho návštěvníků, hodně chovných úspěchů a především velkou dávku trpělivosti, která pomáhá překonat případné problémy.